Hradecká sova 2010

Malá Zuzanka – Hradecká sova 2010

Trochu jsem váhal, jestli mám sepsat reportáž, protože to zabere spoustu času, ale nakonec jsem se rozhodl kladně. Jednak to poslouží jako památka, protože to co zapíše zůstane a za pár let pomůže oprášit zašlé vzpomínky. Za druhé je to dobré i pro organizátory, kteří potom mají povědomí o názoru, co se povedlo a co naopak změnit nebo zlepšit. A jak jsem si všiml – na Hradecké sově orgové respektují a snaží se vyhovět názorům a nápadům účastníků. Takže pište reportáže a ohlasy na fórum, určitě to není zbytečné.

Moje reportáž bude opět dlouhá a nikomu nevnucuju, aby jí četl :-). V nejhorším si jí přečtu sám. Ale kdo bude mít dost chuti a trpělivosti se tím prokousat, tak si alespoň dobře představí, jak jsme dopadli a jaké mám z letošního ročníku pocity. Nejprve bych několika obecnými postřehy ročník zhodnotil a potom se pustil do líčení slastí a strastí našeho týmu a případně i hodnocení jednotlivých šifer.

Zaprvé velmi děkujeme za hru, kterou jste nám připravili a za práci a úsilí, které jste do ní vložili. Ona každá šifrovací hra stojí velké množství času i sil bez ohledu na to, jak moc se povede, a to je potřeba ocenit. Věřím, že vám tento elán vydrží i do dalších let.

Počet týmů jednu chvíli překonával padesátku, ale nakonec se na hru samotnou smrskl na 37, což je ještě o malinko méně, než loni. Ne že bych toužil mít ze Sovy Bednu nebo TMOU, kam chodí přes 200 týmů, ale je podle mě škoda, že chodí tak málo lidí na tak pěknou a ne ultimátně těžkou hru. Minimálně těch 50 by to určitě chtělo. S tím souvisí i letošní novinka – větvení na kategorie POHODA a VÝZVA. Určitě zajímavý a neotřelý nápad (alespoň nevím o jiné šifrovačce, kde by bylo více kategorií, které by se dělily až během hry). Hodnotím kladně, ale chtělo by to více týmů – alespoň 30 na každou kategorii. Jenomže, když mi dělá tak velké problémy vytvořit jeden tým, nevím jestli můžu chtít, aby počet týmů výrazněji narostl. Když nebude zájem, nic se s tím nenadělá.

Obtížnost šifer mě po loňsku poněkud zaskočila, abych se přiznal. Nemůžu to sice hodnotit úplně objektivně, protože jsem na prvních třech ročnících nebyl, jen jsem je lehce prolistoval na stránkách, ale podle mě to byl zatím nejtěžší ročník. Sice jsme si jednu šifru zbytečně zkomplikovali sami, ale i tak. Taková jedenáctka se samohláskami by pořádně roztrhala startovní pole i na TMOU a u dvanáctky s magnety to bude podobné. Pro většinu týmů bylo zřejmě nejvhodnější zavolat o řešení anebo čerpat více nápověd, což myslím není dobrá vizitka šifry. Ostatně velký posun v časech příchodu do cíle a nárůst počtu nevyřešených šifer proti loňskému ročníku dokumentuje obtížnost velmi výmluvně. Kategorie se měly jmenovat spíše VÝZVA a VELKÁ VÝZVA. Na otázku, zda je taková úroveň vhodná či nikoliv se nedá jednoznačně odpovědět a každý na to má asi jiný názor. Já osobně mám rád náročné hry, takže bych takovou obtížnost klidně nechal. Byla to totiž dobrá průprava na již zmíněné hry jako je TMOU nebo Bedna. Tam se budou takto těžce nabité zkušenosti jednotlivcům a týmům velice hodit. Když budou šifry úplně jednoduché, tak to týmy prolétnou, budou mít radost, jak jim to jde, a potom budou na Bedně jen nevěřícně koukat, protože tam to nebude jednodušší, než letošní SOVA s tím teda nepočítejte. Však by Pralinky a možná i další určitě mohly vyprávět. Na druhou stranu pro začátečníky by asi bylo vhodné z obtížnosti slevit, protože jsem byl sám několikrát zaskočen a to už zase úplný začátečník nejsem. A dělat ještě třetí kategorii, to už by zase bylo příliš mnoho námahy pro orgy a také málo týmů v jednotlivých kategoriích. Takže napříště buď snížit obtížnost anebo dopředu varovat, že i když se jedná o jednodušší hru už jenom tím, že si lze zavolat o řešení, nebude to žádná procházka růžovou zahradou.

Na první pohled se zdá, že aktivit a atrakcí bylo méně než loni, ale zdání klame. Jenom byly prakticky všechny umístěny na 6. stanoviště. Bylo jich tak akorát – méně by bylo málo a více zase moc. Parádním zážitkem byl ovšem výhled z Bílé věže na osvětlený Hradec a užaslé pohledy nám trochu kazil jen fakt, že neluštíme, ačkoliv nám běží čas. Pokud byste nám ve hře v budoucnu chtěli ukázat nějaké podobně unikátní místo, navrhuji následující možná nestandardní, ale spravedlivé a jednoduché řešení. Příchozí tým dostane pauzu na prohlídku (délka bude adekvátní místu – zde by např. bylo vhodných 15 minut), která se mu nepočítá a poté týmu zase začne běžet čas a bude si moci vyzvednout šifru. Všechny týmy by to měly stejné. Však jsou šifrovačky i tom, prohlédnout si místa, kde jsem ještě nebyl a kam bych jinak možná ani nešel.

Počasí měli letos orgové snad objednané! Lepší už to být asi nemohlo. Přes den nebylo horko, ale bylo teplo a krásně a po nočním ochlazení nás úžasně zahřáli paprsky vycházejícího Slunce.

Co se týká trasy, tak s výjimkou vyhlídky z Bílé věže, kterou musím pochválit ještě jednou, poněkud zaostala za předchozími ročníky. Přece jen památný vor a lucernička u něj, hladiny rybníků (např. Biřičky proti úplňku), pochod nehybným, tichým a potemnělým lesem, hledání lahviček s kořeními nebo pochod Soví naučnou stezkou podél hřbitovní zdi, který musel být nakonec vyškrtnut z výsledků – to jsou zážitky, na které se nezapomíná. Přesto bych rád zmínil 4 další stanoviště, která se mi líbila. Konkrétně rybník ve Věkoších, Šimkovy sady, dvanáctka poblíž soutoku a čtrnáctka. Mám totiž rád památná místa a loňská Sova začínala právě tam. Dost hodnocení…

Sumář našeho vystoupení je asi následující. Skončili jsme na 11. místě v kategorii POHODA a pokud k tomu přidám i srovnání s kategorií VÝZVA, které samozřejmě nebude úplně korektní, ale určitou informaci dá, tak tam jsme z 11 týmů (měřeno prostým součtem vyřešených šifer) neporazili nikoho – nejhorší týmy měly stejný počet vyřešených šifer a lepší čas. Celkově to vychází na 22. místo tedy nejhorší umístění ze 3 účastí. Oproti loňsku se nám ze začátku dařilo (snad kromě úvodní logické řady) a to až do stanoviště č.6, kam jsme ještě přicházeli v těsné závěsu za první desítkou. Jenomže od té chvíle jako když utne. Totálně jsme si vylámali zuby na asociacích a dále to nebylo o mnoho lepší, takže jsme vyluštili už jen sem tam něco. Snad za to mohla vysoká obtížnost, snad rozpad týmu, snad další důvody… K tomu se od 11. stanoviště přidal časový pres, že nestihneme do konce hry dojít do cíle, takže náš výkon už opravdu za mnoho nestál. Nakonec jsme do cíle přišli přesně ve dvanáct:-). Ale pojďme se na celý průběh podívat podrobněji.

Když jsem zjišťoval, zda bude mezi kamarády dostatečný zájem na vytvoření týmu, dostal jsem do zcela neslýchané situace – zájemců bylo sedm. Trochu jsem uvažoval i o založení dvou týmů, ale nestalo se. Měli jsme tedy plný tým a ještě dokonce zálohy, kdyby někdo vypadl. O to větší překvapení, že jsme začínali ve čtyřech a závěr hry absolvovali ve dvou! Ale to se mi stává často. Je to zkrátka příliš krásná představa mít tým! Těsně před hrou se počet lidí v týmu několikrát změnil, takže už sem se potom ničemu nedivil.

Vybavení jsme až na jeden podstatný detail zvládli a já s Honzou Ž. jsme těsně po poledni vyrazili ze Zelenče vlakem směr Hradec. Když jsme v Lysé přestoupili na rychlík a hledali v něm místa na sezení, procházeli jsme kolem jednoho kupé, kde skupinka mladých zpívala a hrála na kytaru country písně. Bylo jasné, že jedou někam k táboráku. Že by mohli jet na Sovu mě sice napadlo, ale šance na to byla tak 1:100. Kdo mohl tušit, že jsou to pozdější vítězové celé hry?:-)

Se zbytkem týmu jsme se šťastně setkali v Hradci před nádražím a chvíli se ještě pokoušeli o doplnění týmu o posledního člena. Naděje, že nás někdo večer posílí, ovšem nakonec nedošly naplnění. Zahájili jsme přesun ke startu s malou zastávkou (tuším) v Liedlu, kde si kamarádi doplnili zásoby, a cestou jsem jim vyprávěl zážitky z loňské TMOU, kde jsme skončili mezi posledními. První šifru – nalezení startu jsme zvládli bez komplikací a dorazili tam hodinu před začátkem hry. Měli jsme tedy dosti času se v klidu přihlásit a poradit se o rozdělení úloh v týmu ( které nakonec stejně fungovalo úplně jinak), pozorovat orgy i s malou (prý také Zuzankou – to jsou teda shody:-)) a také tým Happy matfyz friends, jestli vleze do vody nebo ne, projít se i si užít předstartovní atmosféry, kdy jsou na tom všechny týmy stejně a mají celou hru před sebou. Také jsme poznali ten tým, co předtím ve vlaku zpíval, což ostatně nebylo tak těžké, neboť ve svém vystoupení pokračovali ještě i na startu. A šlo jim to dobře:-). Teď už jsme tedy věděli, že nejeli k táboráku nýbrž luštit, ale kdo mohl tušit, že jsou to pozdější vítězové celé hry? Týmy postupně přicházeli, ale skoro nikoho jsem neznal. S úderem čtvrté potom org Martin se svým držákem (věřím, že mi dotyčná slečna odpustí, že nevím, jak se jmenuje) oznámil všechny důležité informace a pravidla a těsně před čtvrt na pět se začali vyvěšovat obrázky prvků nekonečné řady, jejíž poslední člen jsme měli nakreslit.

Nekonečná řada se mi moc nelíbila, ale uznávám, že to bylo z větší části mojí vinou. Důležité informace o tom, že existuje více možných správných řešení, jsem si totiž všiml zhruba ve chvíli, kdy už Honza J. správné řešení kreslil. Postupně jsme z prvních obrázků, které spolu tedy absolutně nesouvisely usoudili, že se střídá věc, rostlina a zvíře. To bylo jediné, co jsme věděli (a první z nápověd nám tedy neřekla nic nového) a tak jsme hned mohli zkusit haluz. Jaké zvíře by tam asi orgové mohli dát? Napadla mě sova a tak Honza J. nakreslil sovu, šel za porotou a vrátil se s nepořízenou. Bylo ta špatně. Koumali jsme tedy dál, ale já jsem spíše jen nevěřícně a bez nápadu zíral na obrázky. Jak spolu jako můžou souviset?!? První zvíře byl savec, druhé pták, takže by 3. mohl být plaz a 4. by vyšlo na obojživelníka. Honza J. nakreslil žábu, ale opět jsme se netrefili. Obrázek žáby ovšem vzbudil všeobecné pobavení. Takový Honza Ž. se směje určitě ještě teď, když si na to vzpomene. Schválně se podívám, jestli se nám povedl dobře vyfotit. Týmů ubývalo a my pořád nic. V jednu chvíli mě zaujalo, že kolíčky, kterými se obrázky připevňovali na šňůru jsou různých barev a tyto barvy se zajímavě střídají. To by byl podfuk a finta od organizátorů!! Po pozornějším prohlédnutí, jsem ovšem došel k závěru, že kolíčky jsou sice zajímavé, ale zřejmě žádnou informaci nekódují. Po druhé nápovědě, že záleží na počtu písmen jsme si rychle spočítali, že by naše zvíře mělo mít šest písmen, což teda ani sova ani žába neměly, to musím uznat:-). Aniž bychom znali třetí pravidlo padl návrh na žirafu (nevím, který šťastlivec z týmu to byl, abych ho pochválil, jenom, že já to nebyl), která byla nakreslena a poté i odklepnuta orgy. Naštěstí končila správně na A, kteréžto pravidlo jsme se ovšem dozvěděli až v cíli. I přesto, že pravidla nakonec docela dávala smysl, bych měl námitku. Týmy, které odešly první musely určitě hodně sázet na náhodu, protože ze třech obrázků se to s určitostí vyluštit prostě nedalo. Bude – li startovní pole roztrhávat náhoda, ponesou to asi hlavně silnější týmy dost nelibě. Já bych s tím zase takový problém neměl, ať o tom klidně náhoda rozhodne, ale potom je potřeba udělat nějaké losování – no prostě nějakou hru nebo úkol, který bude zjevně náhodný a ne aby rozhodovala náhoda u logické řady. My jsme pochopitelně hledali jedinou souvislost mezi prvky řady a z omylu jsme byli nápovědou vyvedeni textem až u 4. (tuším) obrázku.

Dle navigátora Honzy J. jsme přes přejezd a ulicemi bez problémů dorazili na druhé stanoviště, i když jsme šli trochu jinudy než většina týmů. Vyzvedli jsme šifry, na loučce za školkou u Labe rozbili tábor a pustili se do luštění. Na první pohled bylo jasné, co s tím, takže jsme měli za čtvrt hodiny hotovo. V dolní části brzo vykoukli Věkoše a zbytek se také rychle poddal. Věty na některé vědce byly docela pěkné a naštěstí stačila pouze povrchní povědomost o daných pánech, takže jsem se i já technikou téměř netknutý docela chytal. Věřím, že budu blízko objektivní pravdě, když napíšu, že toto byla jediná opravdu velmi jednoduchá šifra celé hry hlavně tím, že bylo snad skoro každému okamžitě jasné, jak luštit. Je dobře když na Sově jedna, dvě nebo tři takové jsou, ale určitě je správné také to, že takové nejsou všechny, protože to by nám šifrovací obzory moc nerozšířilo:-).

Přesun proběhl po úzkém mostě přes Labe a následně po silnici, kde jsme jako jediný tým v dohledu šli správně po pravé straně. Závěr jsme si zkracovali podél plotu po kraji pole. Nakonec se z toho vyklubala trochu necesta, ale trefili jsme dobře. Rybníček ve Věkoších s přilehlou loučkou bylo velice útulné místo. Když jsem vyzvedl šifry a kráčel ke zbytku týmu, který se mezitím usazoval na loučce, hned u prvního luštícího týmu, který jsem míjel, jsem si všiml (aniž bych šmíroval), že pracuje s kostkou. I to přispělo k tomu, že jsme nemeškali a okamžitě jí vytáhly též. Ona ta čísla 1 – 6 to už na první pohled potvrdila. Na princip jsme přišli záhy, i když jsme se ze začátku mírně zadrhly tím, že jsme si kreslili pouze čáry a zase Michal chvíli nevěděl, kde skončil. Potom jsem navrhl vybarvovat čtverečky a rozjeli jsme efektivní systém spolupráce. Michal otáčel kostkou a říkal mi směry, já jsem podle diktátu kreslil šipky a čísla tučně nezvýrazněná dával do závorky a oba Honzové nezávisle na sobě tvořili obrázek. Trvalo to delší dobu, protože čísel bylo hodně, ale pomalu a bezpečně nám z toho vyšel Labský most. Během práce nás přišel zvěčnit jeden z orgů – tuším, že se mu říká Gimli. Pěkná šifra nápadně připomínající loňskou kompasovou, která se mi tak líbila.

Během přesouvání vymyslel Honza J. znamenitou zkratku, ve které zahnuly do úzké uličky a skončili u zavřených vrat jednoho s tamějších domů. Nevím, jak by se majitelé tvářili, kdybychom se přesto rozhodli jít dál, ale třeba ani nebyly doma:-). Zasmáli jsme se tomu, vyfotili se, ztratili asi 4 minuty a vzali to raději po hlavní. Přesun byl docela dlouhý, ale už bez problémů. Při vyzvedávání šifry jsme byli velice příjemně překvapeni posunem z 20. na 11. příčku. Evidentně dávala kostka docela zabrat. Ale nechval dne před večerem, nocí a dopolednem zítřejšího dne. Na tomto stanovišti jsme se ovšem příliš nezdrželi. Přesto jsme si jeden zážitek odnesli. Čekala nás hejna hladových komárů. Nakonec jsem za ně prý mohl já, že jsem je přilákal pojídáním pizzy. Jenomže komáři na pizzu nešli, zato my jsme jim evidentně chutnali. Inu každý má jiné chutě. A jak jich bylo hodně, tak sedali a štípali a sedali a štípali, mrchy jedny. Po chvíli zmateného dumání jsem prozřel a navrhl, že by se slova v obdélníčkách dala vybarvovat (asi vzpomínka na Sendvič). A vzápětí jsme společně zjistili, že postačí pouze bílá a černá, jak to má ostatně zebra na srsti, že? Tak jsme to vybarvili a v některých případech si nebyli jisti. Jenže, co dál. Mrknul jsem do šifrovacích pomůcek, kde se mi zalíbil Braille. Šifra se musela trochu pootočit, ale zase byla otočená v souladu s obrázkem zebry. Po aplikaci slepeckého písma vyšel řetězec BIRAVEZ, na což jsem navrhl, že by to mohla být třeba Bílá věž a teprve poté si uvědomil, že něco takového v Hradci asi bude. Dokonce jsem tam už jednou byl, ale kdo si má pamatovat, jak se jmenovala. Mohli jsme vyrazit a já jsem měl radost, že se zadařilo. A loučení s komáry jsme také rozhodně nelitovali.

Pokračovali jsme příjemnou cestou po nábřeží, kde se nás skupinka mladých, ale nikoli zcela střízlivých ptala, jaký úkol máme teď. Evidentně jsme nebyli prvními batůžkáři, kteří tudy šli:-). Když jsme přešli most a dorazili až k věži, čekala nás „zátka“. Týmy se hromadily a ty první čekaly už asi půl hodiny. My jsme přišli ještě asi 3 minutky před otvírací dobou stanoviště a to jsme byli na 11. místě! Orgům se tedy odhad na vhodnou otevírací dobu stanoviště nepovedl. Přitom stačilo před Bílou věž střihnout takové slovní druhy nebo ještě lépe třeba samohlásky a pro jistotu přidat, že se první nápověda na tuto šifru může fasovat až po třičtvrtě hodině, a bylo po problému, protože by před půl osmou nepřišel nikdo:-). Naštěstí se alespoň čas strávený zde čekáním nepočítal do hry. Vyskytl se ovšem další problém. Nahoře ve věži, kde už v době našeho příchodu luštili první týmy se ukázalo, že ani tyto týmy nejsou schopny morseovku vysílanou laserem ze dvou odlišných míst v Hradci zachytit, aniž by tam strávily neúměrně dlouhou dobu a blokovaly tak stanoviště ostatním týmům. Po všelikých debatách a diskuzích se orgové domluvili a dovezli zadání připravené alternativní šifry, kdyby zde něco selhalo, což se skutečně stalo. Šifra odkazovalo pochopitelně na to samé místo, ale s vysíláním morseovky neměla společného nic. Po našem příchodu ke kostelu, zatímco se postupně stmívalo, jsme se nejprve posadili na první lavičku vedle orgovského stolku a čekali. Teda spíše seděla naše zavazadla zabírající celou lavičku a my jsme postávali – znamenitý systém. Tam jsme alespoň vyslechli orgy, jak se mezi sebou dohadují a vymýšlejí optimální řešení problému a své postřehy k tomu přidávala i „paní z věže“, která řídila počet lidí uvnitř, a také některé týmy. Potom se na doporučení organizátorů vydal náš tým využít volno tím, že si něco koupí apod., pouze já jsem zůstal na místě monitorovat situaci a hlídat zavazadla. Byli jsme domluveni, že je prozvoním, až bude čas pokračovat ve hře. Brzy poté, co mě kluci opustili se problém vyřešil a záhy byla dovezena i alternativní šifra. A tak jsem je prozvonil – pro jistotu všechny tři. Zakrátko dorazili ani ne tak přišli, jako spíš přiběhli – pochvala za vzorný přístup. Vysvětlil jsem jim, co a jak a po chvíli čekání jsme dostali svolení a stoupali nahoru na věž mj. kolem velikého kostelního zvonu. Nahoru jsme ostatně museli, protože tam bylo odneseno i zadání šifry. Jak už jsem psal, byl to nejlepší zážitek ze Sovy. Na osvětlený Hradec byl nádherný pohled, který trochu kazilo jen to, že už nám běží čas a neluštíme. I tak jsme tam ovšem minimálně 5 minut zůstali, protože kdy se nám zase poštěstí dostat se na tuto věž za tmy? Majestátně působily zejména věže chrámu hned vedle bílé věže. Také jsme během naší prohlídky objevily oba laserové zdroje vysílající morseovku. Potom jsme zase po 230 schodech rychle sešli dolů a pod lampou luštili náhradní zadání. Morseovku to připomínalo, ale morseovka to nebyla. Špekulovali jsme nad tím a už to začínalo vypadat na první zásek. Ten ale zde ještě nepřišel, naopak přišlo slavné vítězství:-). Oddělovače mezi písmeny vypadaly přesně jako v morseovce. Když tuším Honza J. začal, že první slovo má 5 písmen, hned jsem se toho chytil a ptal se jestli to další má 9. Druhé slovo mělo 10 písmen, ale já jsem se vzápětí opravil, že právě tolik potřebuju. Tajenka pravděpodobně začíná slovy: „další stanoviště“. Mrkl jsem na to, jak z teček a čárek utvořit text tohoto znění a v několika vteřinách měl jasno. Co čárka to deset, co tečka to jedna a potom už jen pořadí písmen v abecedě. Jak jednoduché. Doluštění pak bylo otázkou dvou minut a mohli jsme vyrazit na další stanoviště. Čas otevření stanoviště 19:30 se moc nepovedl. Čekání se sice nepočítalo do výsledků, ale ani tak to podle mého názoru nebylo dobré. Rozjeté týmy pozdě otevřeným stanovištěm nezastavuj! Nemám nic proti stanovištím s omezenou otevírací dobou, i když patří spíše na nelineární typ hry jako je MATRIX. Ale určitě by se příště nemělo stát, že tým musí na nějakém stanovišti čekat, než se otevře. Jedním dechem ale dodávám, že po bitvě je generálem každý. Myšlenka s odchytáváním morseovky byla velice pěkná a je smůla, že se to nepovedlo. Škoda, že nemáte v Hradci nějaký kopec nebo místo, kde by byl dostatek prostoru, aby tam mohlo luštit třeba 10 týmů najednou. Tým by tam mohl odchytávat libovolně dlouho a pokud by mu to šlo pomalu o čas by připravil akorát sám sebe. No a alternativní šifra byla velice povedená. V principu vlastně primitivní, ale jak připomínala morseovku, tak to svádělo se na tento nápad upnout, takže to rozhodně nebyla velmi jednoduchá šifra, která nedělala problémy. Za ní máte plusové body:-).

Na náměstí doleva, dolů uličkami a přes silnici do potemnělých Šimkových sadů, kde čekalo šesté stanoviště. Stejně jako předcházející bude i tento odstavec dlouhý, protože i na šestém stanovišti se toho mnoho událo. Toto bylo poslední stanoviště, na které jsme přicházeli téměř v kontaktu s nejlepšími. Další důležitou skutečností bylo větvení hry na kategorie POHODA a VÝZVA. Já mám rád výzvy, takže asi tušíte, která varianta se mi více zamlouvala. Na druhou stranu mi bylo jasné, že pokud nám to nepůjde, nemá cenu jít výzvu. Proto jsem navrhl následující postup – určit si časový limit. Pokud moment rozhodování stihneme před ním, půjdeme výzvu, pokud jej nestihneme, pohodu. Po určitém uvažování jsem limit stanovil na čas 22:30 a jak se později ukázalo byl zvolen výborně. K hlavnímu stanu pro úvodní instrukce jsme dorazili ve 20:50, takže to vypadlo, že zkusíme výzvu. Na tomto stanovišti nás čekalo nejdříve plnění devíti úkolů velice různorodých. Výměnou za splněné úkoly jsme měli dostat devět indicií, z nichž jsme se potom asociacemi měli dopracovat k jedinému heslu. První část problému tedy plnění úkolů jsme zvládli velmi dobře. Úkoly zněly zajímavě, ale hodnotit je nemůžu, protože jsem většinu z nich ani neviděl. Jediný úkol, který jsem splnil já byl limerick – básnička, která bude zřejmě zvěčněna na stránkách. Kolegové z týmu si s úkoly poradili znamenitě. Takže pochvalme Michala za splnění Tarzanova skoku, na který bych se já osobně asi neodvážil, Honzu J. za plavbu ořechové skořápky se zapálenou svíčkou, za probuzení spící Sovy a za vyřešení nějaké hry a Honzu Ž. za bleskové zjištění jeskyní s princeznami a draky i za vyřešení nejtěžšího úkolu – speciálního sudoku. Už si všechny úkoly nepamatuju a ani s jistotou nevím, kdo který úkol prováděl, ale věřím, že mě kolegové z týmu buď doplní nebo odpustí, že jsem něco opomenul, či nenapsal přesně. Brzy po svém hrdinském Tarzanově skoku Michal oznámil, že potřebuje skončit a odjet. To nás moc nepotěšilo – zvláště, když to vůbec neřekl předem, ale nechali jsme ho a pokračovali ve třech. A co bylo ještě horší, jakoby současně s Michalem odešel jeden velice důležitý faktor - úspěch. Až do té chvíle se nám totiž velmi dařilo, ale dál už to bylo podstatně horší a to prakticky až do cíle. Občas sice ještě blikla světlá chvilka, ale celkově to bylo spíše trápení než spanilá jízda. Tím nechci říct, že bychom se trápili nebo to těžce prožívali a byli otrávení, ale od nešťastných asociací byl náš postup hrou mnohem pomalejší a problematičtější než předtím. Úkoly jsme splnili a plynule přešli do druhé fáze tedy k asociacím, což měla být otázka maximálně 5 minut, ale mi na nich totálně vyhořeli, jak už jsem zmínil. Doteď přemýšlím, jestli za to může více naše zabedněnost, nebo dost nešťastně zvolené asociace. Asi obojí stejně. Jediné s čím nebyl problém, byla asociace slova válka – všechna tři spojení se používají a jsou známá. Tuším, že Honza Ž. byl tím šťastlivcem, který tuto asociaci objevil. Z protějších slov jsem potom vytušil trn, protože ke kaktusu se asi opravdu nic jiného vymyslet nedá a napadla mě trnová koruna. Já jsem křesťan, takže mě to napadlo, ale řekl bych, že trnová koruna byla pro ostatní dost těžkou asociací. Nikdo v týmu si ovšem nebyl jistý, zda akát má či nemá trny. Několik minut jsme to zjišťovali přes přítele na telefonu a jeho internet, ale určitého výsledku jsme se nedobrali. Mimochodem hádejte, co mě napadlo jako první asociace ke slovu akát. Ano tušíte správně. Luštitelé, kteří nejsou absolutními začátečníky, mají tuto asociaci jasně zakódovanou:-). No a co má společného práce, lid a labuť, na to jsme absolutně nemohli přijít. Ke konci už byla i verze píseň, ale tou jsme si byli ještě méně jistí, než trnem. Lidová a pracovní byla v pořádku, ale řekl by mi někdo, prosím vás, co je labutí píseň? Nikdo z nás tří to nevěděl, což značí, že to asi nepatří do běžného všeobecného přehledu. To je ještě horší asociace, než trnová koruna. Takové Labutí jezero mě třeba napadlo hned. No a tak jsme se motali v bludném kruhu. Střídavě jsme přemýšleli o trnu, zda je správně, nemohli přijít na píseň ani na prostřední heslo, místo, co bychom se systematicky zaměřili na jedno a třeba to i trochu na haluz prozkoušeli. Padaly i různé šílené a vtipné konstrukce. Teď mi to nápadně připomnělo, jak jsme se předloni marně pokoušeli ze dvou osem udělat slona:-). Asi byla i chyba, že jsme se málo odvážili komunikovat s orgy a něco vyzkoušet. Však oni by nějaký hint poradili:-). Když jsme se takto bez nápadu potloukali asi prvních 20 minut (bylo to zhruba v čase 22:30 tedy na hranici mezi pohodou a výzvou), šli jsme za orgy poprvé, že chceme za přičtení času slovo – konkrétně to měla být ta píseň. Slečna mi sdělila, že na tyto slova nápovědy nejsou. Potom si vzala náš papír s asociacemi, zběžně ho prohlédla a zeptala se mě, co mi asocijuje válka a trn. A na mojí odpověď, že válku růží, mi papír vrátila, ať na tom pracujeme, že to máme za 3 minuty a že chce slyšet jedno slovo. Asi jsem jí nevysvětlil, že o to už se hodnou chvíli pokoušíme a nikam to nevede. A věřte nebo ne, heslo jsme dohromady nedali. Kdybych já osel byl býval byl věděl, že jsem jí to slovo vlastně řekl… Ach! Potom byli kluci za orgy ještě jednou nebo dvakrát, přičemž jednou neúspěšně zkusili Žižku. Přitom se dozvěděli, že se ani nemůžeme vzdát a odejít dříve a musíme čekat, než nám vyprší tříhodinový limit, kdy se nám automaticky přidělí pokračování kategorie pohoda (na výzvu bychom museli ještě další půlhodinu čekat). To je mi teda hra! Ani zabalit to nejde? No to už je vrchol!!:-):-) Přitom radili, že důležitá (v části s písní) je ta labuť, což nám samozřejmě nepomohlo. Nakonec jsme 10 minut před vypršením limitu šli za orgy, že fakt nevíme a chceme se dát podat. Slečna nám vysvětlila, že vše mělo směřovat k růži, a přitom se omlouvala, že jsme museli tak dlouho čekat. Zřejmě narážela na to, že mě hodinu předtím dobře nepochopila. Byl jsem trochu na rozpacích, jestli se má za co omlouvat, protože jsme heslo neměli, i když jsem ho prakticky řekl. Těžko říct, jak hodnotit takovou situaci. Z kategorií jsme zvolili POHODU (na výzvu bychom asi stejně ještě museli čekat). První výrazná myšlenka na pohodu mi přišla, když Michal odešel, a nyní po ničení asociacemi a hodinu po limitu, který jsem stanovil, byla moje volba jasná a ani jeden z Honzů proti ní neměl žádné námitky. Asociace bych příště prosil vytvořit nějak jasněji – jednodušší a průzračnější, protože se nemohu zbavit dojmu, že se moc nepovedly. První, co nám dělalo výrazné problémy, byla kombinace ustálených spojení např. trnová koruna s vlastnostmi jako, že kaktus nebo růže má trny, obzvláště když u válek to byla všechno ustálená spojení. Válka růží by mi růži určitě asociovala, ale samotná válka teda ani náhodou. A další problém byl, že byly potřeba hodně specifické znalosti viz. ta labutí píseň. Ani to ovšem nic nemění na tom, že jsme na tu růži přijít měli, když už jsme od ní byli „pár centimetrů“. A našly se i týmy, co s tím problém neměly, takže to zase úplně neprůchodné nebylo.

Už prakticky bez ambic na pěkné umístění jsme se přesunuli na 7. stanoviště (ani si už nepamatuju kudy). Tam jsme se s šifrou usadili pod lampou na obrubník chodníku v ulici, kterou za dobu našeho pobytu tam projela asi 4 auta. Však už byla půlnoc. V šifře byly vysokým a vzletným stylem napsány úžasné nesmysly. Nebudu se tady zdržovat citováním, ale minimálně na první větu zadání šifry se určitě podívejte. Opravdu za to stojí:-). Bezvýsledné koukání do zadání už začínalo být dlouhé, když jsem konečně přišel na první písmena slov. Potom jsme zkoušeli vybírat písmena slov všelijak seřazených, ale neúspěšně. Myšlenka na slovní druhy také přišla (obzvláště, když na to naváděla některá slova v textu), jenže byla k ničemu, protože jsem absolutně nevěděl, jak je tam aplikovat. Jak jsme tak luštili, kde se vzal, tu se vzal, přecházel ulici ježek. A policisté v autě, kteří zřejmě dohlíželi na pořádek a právě kolem nás projížděli, museli dávat dobrý pozor, aby bodlináče nepřejeli. Naše postupy nikam nevedly, tak jsme vyzkoušeli nápovědu. Do telefonu nám nadiktovali kostrbatou pavětu o deseti slovech a na první pohled bylo jasné, že každé to slovo zastupuje jiný slovní druh. Tak tedy opravdu slovní druhy. Jenže co s nimi?!? Trvalo ještě dobrých 10 minut, než mě konečně napadla ta správná kombinace. Potom jsme to převedli na pořadí písmen v abecedě a dozvěděli se, kde je další stanoviště,sbalili se a odkráčeli. Konstrukce šifry mi přišla zbytečně překombinovaná.

Přesun na osmičku (název místa si už nepamatuju) snad neměl více, než 400 metrů, protože než jsem si stačil pořádně uvědomit, že se přesouváme, už jsme tam byli. A čekal nás fantom aneb když je mapa v povinném vybavení, tak si jí sežeňte, jinak budete mít problémy, orgové vědí, o čem mluví! Ach jo! Asi si bych si měl sypat popel na hlavu, protože to byla nejvíc moje vina a jak jsem na předcházejících stanovištích týmu docela pomohl, tak tady nás to pohřbilo. A že to byla docela zlomová šifra, protože jsme na ní ztratili spoustu času… Martin mi do fóra psal, že je použitelná i mapa z loňska. Jenže tu měli kamarádi ve Všestarech a ti s námi letos nešli. Varianta zajet do Všestar před hrou byla dosti komplikovaná. Autem jsme nejeli, abychom si mohli udělat zajížďku a vlaky, kterými se do Všestar dostává pěkně, jako na potvoru jely pouze v pracovní dny, takže bychom museli vyjet ještě o 2 hodiny dříve a potom někde dlouho čekat. Zkusili jsme tedy druhou variantu – sehnat v Praze tu druhou přípustnou verzi mapy. Nadiktoval jsem Honzovi informace o ní, aby se jí mohl další den tj. v pátek pokusit v Praze sehnat. Byl to ovšem pouze rok vydání a měřítko, nebylo tam ani nakladatelství. V pátek večer jsem zjistil, že je na jiném místě na stránkách, kde se o ní píše dokonce na obrázku, ale to už bylo pozdě. Honza sehnal mapu jinou a dokonce byla podrobnější – 1:10 000. Ještě jsem trochu uvažoval, že vyrazím dříve, abych si mapu od kamarádů vyzvedl, ať máme jistotu, ale nakonec jsem to nechal, že snad nebude potřeba. Ten klid mi přinesla skutečnost, že jsou v povinném vybavení přípustné dva různé typy map. Na šifru napasovanou přímo na mapu to nevypadalo, protože to by potom musely být dvě verze zadání. Takže problém mohl vlastně nastat jenom v názvech a tam jsem doufal, že bychom si nějak poradili. Že budou mít obě mapy na druhé straně mapu Hradecké dopravy, kterou náš vychytaný a dokonce podrobnější plán nemá, mě nenapadlo. Ona se šifra dala vyřešit i tak, ale z kategorie řekněme středně těžkých jsme si jí tímto posunuli do skoro neřešitelných. Podle toho také vypadalo luštění. Brzy mi bylo zřejmé, že bude potřeba kreslit podle mapy a pokoušel jsem se o to, ale s mizivým výsledkem. Názvy typu Fortna v mapě nebyly a když vám chybí 2 čáry, tak to už je poznat. Největší problém byl v tom, že jsme nepoznali, že se jedná o zastávky. Pokud bychom na tohle přišli, tak už to asi nějak uhaluzíme. Takhle byl kromě chybějících názvů ještě další problém. Některé názvy zastávek jsou totiž shodné se jmény hlavních silnic v Hradci a ty jsou někdy tak dlouhé, že jejich spojení s jiným blízkým bodem v mapě může vytvořit čáru pod mnoha různými úhly. To potom písmena znetvoří nebo dokonce může vzniknout písmeno jiné. Kdyby s námi byl někdo ze Všestar, tak by se na ty názvy určitě chytil a poradil. Dokonce bychom jim určitě zavolali, kdyby zrovna jako na potvoru nebyla tak nepěkná noční doba – cca. 2 hodiny. Tušil jsem, že tajenka asi bude mít 8 písmen – že agenti vytvoří každý jedno a fantom více tím, jak se občas přesouval pěšky. I z omezených zdrojů jsme nějak dali dohromady asi 3 písmena – E, L a U (což mělo být zřejmě C). To bylo ovšem málo. Oběma kamarádům začalo být zima. Potom začal Honza J. prosazovat, abychom šli na Masarykovo náměstí, že šifra bude na místě, kde fantom skončil svou spanilou jízdu. Já jsem jeho názor nesdílel, ale postupem času, jak mi z kreslení nic nevycházelo resp. moc jsem neměl co kreslit, jsem návrh na přesun odsouhlasil. Viz heslo: „…ono to stejně bude na druhou stranu, ale aspoň se zahřejete.“ Tedy ne, že bych úplně vyloučil možnost, že tam šifra bude. Dokonce by to byl docela prima podfuk od orgů. Ale přesně jak říkal Martin po skončení hry, když objasňoval principy řešení – asi by ta šifra nebyla skoro na dvě stránky, když by se použila pouze poslední věta. Navíc tomu kreslení po mapě leccos nasvědčovalo, takže šanci, že tam najdeme 9. stanoviště jsem viděl tak na 10%. Vyrazili jsme dlouhou ulicí a přes celé náměstí na druhou stranu. Na náměstí jsme si koupili hamburger v obchodě, který byl přes pokročilou noční dobu stále ještě otevřený. Vida, nejen v Praze je v noci živo! Přešli jsme po mostě Labe a brzy se dostali na Masarykovo náměstí. Nepřekvapilo mě, že tam žádná šifra nebyla. Už zajímavější byla ovšem skutečnost, že jsme tam potkali 2 další týmy. Nebyli jsme tedy v problémech sami. Ještě jednou jsem zkoušel vytvářet písmena, ale nic nového jsem nevytvořil. Proto jsme volali o nápovědu, a protože nám slova o tom, že vše má svůj rub a líc, nic neříkala, brzy jsme zavolali i o řešení. Heslo se potvrdilo do puntíku. Hotel LTC byl opravdu na druhou stranu. Takže hezky zpátky do výchozího bodu a ještě kousek dál. Cestou mi docvaklo, že ta nápověda byla nejspíš na mapu a asi na tu z povinného vybavení:-). Šifra pěkná, moje příprava nedostatečná.

Jednou přes most, zpátky přes náměstí, podruhé přes most a nakonec kolem Hradeckého stadionu, kde se po několika letech opět hraje prvoligová kopaná a kde o nějakých 15 hodin později nastoupila dokonce pražská Slavie. Šifru jsme vyzvedli a usadili se s ní na chodník vedle Hradeckého okruhu. Po zjištění, že 3 dvojice ulic, které spolu vytvoří správnou dvojici postav, mají i společné křižovatky, byl princip šifry celkem jasný - vynést všechny křižovatky do mapy a potom je asi nějak spojit. Tady byla naše podrobná mapa docela vhodná. Později se ukázalo, že 16 křižovatek je rozděleno do 4 různých shluků. Takže najít středy shluků a z nich potom vytvořit ještě jeden velký kříž. Věděli jsme jak na to, ale trvalo nám to dost dlouho. Mapa se totiž musela neustále otáčet, neustále bylo nutné hledat v rejstříku a navíc jsem to vyhledával já, takže to šlo pomalu. Problémem bylo, že každá nepřesnost se mohla při hledání dalšího stanoviště vymstít. Finální kříž potom vynesl Honza Ž. a místo průsečíku moc nepotěšilo, neboť bylo podezřele daleko. Ale jinou teorii řešení jsme neměli a také už to hodně dlouho volalo po zahřátí přesunem a tak jsme vyrazili. V závěru luštění a během přesunu se už rozednívalo. Moc pěkná šifra, jenom to místo průniku mohlo být blíže. Ani ne tak kvůli délce přesunu, jako kvůli tomu, že výsledek sváděl k podezření, že to máme špatně.

Nejprve jsme dlouho šli podél okruhu a jak tak jdeme, tak se na jedné křižovatce oddělil Honza J. a zamířil na vlak. Hlavním důvodem bylo to, že už mu byla zima. Škoda, kdyby tak ještě hodinku vydržel, mohl se krásně ohřát paprsky vycházejícího Slunce. Dále jsme tedy pokračovali ve dvojici. Zlatý Honza Ž. se mnou jako jediný pokračoval až do konce. Hra se mu, myslím, líbila, i když má trochu jiné zájmy a rozhodně není do šifrovaček takový nadšenec jako já. Na Honzu se ovšem spolehnutí a taková vlastnost je často k nezaplacení. Ale já o tom těžko můžu mluvit, protože na mě se moc spolehnout nedá. Pokračovali jsme ještě kousek po hlavní a poté odbočili a došli k místu, kde jsme vynesli polohu stanoviště. A opět musím Honzu pochválit, vyšlo to téměř přesně, takže jsme šifru asi po 3 minutách objevili. Bylo to daleko, ale bylo to správně. S šifrou jsme se usadili do ulice poblíž. Světla už byl dostatek, ale teplo ještě nebylo. Pokoušeli jsme se tedy uvést kostku do dokonalé rovnováhy. Oproti hrozivým 3D útvarům z předcházejících ročníků byl tento naštěstí podstatně jednodušší a leccos se dalo i vyhaluzit. Dílky nejprve Honza vystříhal, ale na kostku jsme je nelepili. Nebylo to nutné. Trochu jsme si hráli s tím, jak poskládáme jednotlivé stěny a přišlo mi, že některé dílky by se museli nalepit přes hranu, což vypadalo nelogicky. Honza později objevil rozložení, při kterém nebylo potřeba přelepovat hrany. Hlavní problém ovšem byl, že jsme nějakou dobu nevěděli, jak skládat. Spousta dílků a žádné vodítko, jak je řadit. Nakonec se ujala metoda uhodni podobu dalšího textu:-)! Dílek se třemi písmeny, na kterém bylo logo hry, takže musel být první, obsahoval písmena PŘÍ. Čili tajenka nejspíše začíná: příští stanoviště… Hledal jsem a našel vhodné dílky k tomu, takže první stěna vyšla PŘÍŠTÍSTA. Hned po složení mě Honza upozornil, že sedí součty. A opravdu - součet čísel v každém řádku a každém sloupci dával 42. Nikoli náhoda, nýbrž rovnováha a potvrzení, že máme první stěnu složenou dobře. Pak ale přišel problém. Další stěna měla začínat na písmeno N, ale ani po důkladném hledání jsem žádné vhodné N do levého horního rohu stěny nenašel. Jak v cíli Martin vykládal, že nás různými směry čtení chtěli trochu zdržet, tak se to povedlo do puntíku. Po chvíli jsme stěnu složili odspodu, přičemž nám pomáhala kontrola součtů. Ze 3. stěny jsme se dozvěděli, že ulice začíná na MAC a já jsem si vzpomněl na Machkovu. Byla to ona a postupně jsme doskládali a přečetli celou kostku. Prý byly ještě nějaké souvislosti na hranách a v rozích, ale ty jsme neodhalili. Naštěstí nebyly nutné ani k sestavení kostky ani na pozdějších stanovištích jako proslulý florbalový míček na letošní Bedně. Konečně 3D šifra rozumně náročná i pro obyčejné smrtelníky:-).

Pokračovali jsme dále po vedlejší silnici až k rybníčku, kde jsme si vyzvedli další zadání. Překvapil mě propad našeho týmu v pořadí asi o 3 místa, přestože jsme si s kostkou docela poradili. Asi byly ostatní týmy ještě bystřejší. Čekaly nás samohlásky. (Mezitím už jsem si přečetl ostatní reportáže, takže můj pohled teď není úplně neovlivněný.) Nesouhlasím s tím, že to byla nejlehčí šifra hry. Podle mě patřila k těm nejtěžším. Jediné, co mohlo pomoci k vyluštění byl název šifry, ale ten zase napovídal hodně, to musím uznat. On mateřídoušky za dvacetikoruny je hodně neobvyklý název a také jsme si ho všimli. Jenže, jak už se mi občas stává, zabýval jsem se pouze významem slov a zapomněl jsem zkoumat jejich stavbu. Analyzovat slova nás nenapadlo, alespoň mě tedy ne. Výsledkem bylo, že jsme třičtvrtě hodiny (možná víc) bezradně koukali do zadání a nikam se nepohnuli, neboť ničeho podezřelého nebylo tolik, aby z toho mohla vzniknout tajenka. Nejnadějněší byly v tomto smyslu asi otazníky a vykřičníky za větou. Nápověda nám sdělila, že máme rozdělit abecedu na 20 a 6 písmen a zabývat se těmi šesti. Když jsem to Honzovi přetlumočil, okamžitě ho napadly samohlásky a poukázal mi také na název šifry. Za to ho musím pochválit, protože já bych na to býval přicházel ještě asi hodně dlouho. Asi mi to už po ránu nemyslelo. Bohužel byl jeho nápad ve výsledku k ničemu, protože ani potom jsme šifru nevyluštili. Proč? Zkoušeli jsme slepou cestu – očíslovali si samohlásky od 1do 6 a potom jsme chtěli kutálet kostkou stejně jako na 3. stanovišti. Ještě než jsme začali kutálet, ztratil tento postup na úžasnosti, neboť se tam občas opakovala stejná samohláska 2x nebo i vícekrát za sebou. Správný nápad, který už nebyl tak těžký, jsme neměli, čas neúprosně běžel a do cíle jsme se podívat chtěli, takže volání o řešení. Zajímavá, ale dost těžká šifra, která by bez velmi ilustrativního názvu byla prakticky neřešitelná.

Cestou k mostu u soutoku jsem Honzu náramně rozesmál tím, že když projevil zájem si něco koupit na benzínce, řekl jsem mu, že to nevadí, ale ztratíme tím 3 minuty. Ono když jsme ztratili hodinu a půl na asociacích, dvě hodiny na fantomovi, hodinu na samohláskách a také polovinu týmu, tak už to k smíchu opravdu je. Když ale Honza později zjistil, že benzínka už není přímo po cestě a že by musel kousek odbočit, nakonec tam nešel. Těch ztracených minut by tedy nakonec bylo spíše 5 nebo 7:-). V krásném slunečném nedělním ránu jsme se usadili na příjemném místě u řeky. Při vyzvedávání jsme potkali Happy matfyz friends, ale to byla kategorie VÝZVA. Luštění dvanáctky vypadalo podobně jako předtím jedenáctka. Honza vystříhal a dle návodu polepil kostku, ale co dál? Výskyt cizokrajných písmen typu Q nebo X signalizoval posun v abecedě. Posunul jsem jednu stěnu a nevyšlo zhola nic. Nápověda – posun je cesta do pekel a máme použít magickou propisku sovy, kterou jsme vyfasovali na šestém stanovišti. Honza nejprve propisku rozebral a zase složil. Nic zvláštního přitom neobjevil. Potom jsem jí přiložil zadním koncem podle loga na kostku a neměl už žádný další nápad. A protože čas běžel a desátá již neúprosně klepala na dveře, opět voláme o řešení. Pěkná záludnost – kdo tohle vyřešil s méně než dvěma nápovědami je borec. Ale zase, kdo přišel na posouvání podle magnetu, ten musel mít úžasný zážitek. Ti orgové se nezdají, takové fígle vymýšlet:-). Nicméně od loňské Bedny zřejmě platí pravidlo: „Dostaneš – li ke hře kostku, je možné skoro všechno!“

Navigace na 13. stanoviště jsem se chopil já. Ale nějak jsem se nedostatečně podíval do mapy či co, zkrátka vzápětí jsme šli blbě. Potom vzal mapu Honza a systémem možná ne úplně nejkratší, ale rozhodně nejjednodušší cestou jsme bezpečně došli až k příslušnému hřišti. Ale to byla přátelé výjimka, jinak mi hledání v mapách docela jde. Před Honzou se z toho už nevykecám. Ten o tom ví svoje. Ale však on mi tu mapu příště zase svěří. Možná… Nejdříve jsme museli projít podél celého hřiště, protože stanoviště bylo až za ním. Se zadáním jsme se potom přesunuli k nedalekému Albertu, kde mě Honza nechal samotného a odešel si něco koupit. Právě nadšen jsem tím nebyl, ale když se vrátil, tak mi z nakoupených zásob nabídl, takže byla nakonec spokojenost na všech stranách:-). Za dobu, co byl pryč, jsem s šifrou téměř nehnul. Pouze jsem objevil, že se dají prapodivné obrazce rozdělit na jednotlivé čtverečky resp. vždy na dva pod sebou. Jenže možností, kterak ohraničit jeden čtverec je 16, což je málo a u dvou pod sebou je to zase mnohem více, než 26. Potom jsme drobnými krůčky a nápady postupně docházeli ke správnému řešení. Když dokreslíme chybějící hrany, že z toho něco vyjde, až našel nakonec Honza zvýrazňovač a doplňováním chybějících hran se začala objevovat krásná čísla. Po jejich dokreslení nastal problém, jestli dokreslovat i jedničky (tedy pendreky, jak je Honza nazval), které měly na rozdíl od všech ostatních čísel šířku pouze na jednu čáru. Honza má ve zvyku přijít s nějakým vtipným slovem či slovním spojením, které potom delší dobu často používá. Momentálně přišel do módy pendrek – snad podle legendární hlášky z nějakého zábavného pořadu, o tom, že je 11 hodin 40 minut a pro kolegy s digitálním časem pendrek, pendrek, stolička, sněhulák, která je skutečně fun. Zkusil jsem tedy pendreky dokreslit a vypadalo to, že na to půjde aplikovat pořadí písmen. A když mi z prvního řádku vyšlo DALŠÍ, byli jsme doma. Druhý řádek jsem přeskočil, protože jsme jeho obsah uhodli už napřed. Dále nám vyšlo hřiště Poděbradova. Poslední řádek jsme nevyluštili, protože tam bylo příliš mnoho pendreků za sebou, ale nebylo to nutné a hlavně na to už nebyl čas. Kvapem se blížilo půl dvanácté. Rychle jsme se sbalili a řádným tempem vyrazili. Středně těžká a parádní šifra, jak se tam ta čísla najednou začala objevovat. Asi bych ji označil za nejhezčí z celé hry.

Cestou jsme nejprve odbočili k tenisovým kurtům a tedy ke špatnému hřišti, ale svůj omyl vzápětí napravili. Hned jsem poznal, že tady loni Sova začínala vyvěšováním logické řady. Potvrzením místa byla zejména lanová prolézačka. Vyzvedli jsme zadání a na moment se s ním usadili. Během pěti minut jsem z fleku vyluštil „asijská hlubina“ (naštěstí se jednalo až na výjimky o státy významné a dobře poznatelné), ale na víc už nebyl čas. Asijskou hlubinu jsme v mapě nenašli a nic dalšího už nepodnikali. Bylo téměř třičtvrtě a my jsme chtěli stihnout limit a tak rychle voláme, kde je cíl. Zajímavá šifra s fintou – škoda, že jsme neměli více času. I když je docela možné, že mít o hodinu více, stejně bych na odlepení všech obalů kostky nepřišel.

Cíl ovšem nebyl zrovna blízko. Přes dva přejezdy a ulicemi, takže jsme do klubovny vcházeli v čase 11:59:-). Stihli jsme to, ale na cílovou empatii už čas nezbyl. To je docela škoda. Zajímalo by mě, jak bychom se s Honzou shodli. To, že jsme vpadli do cíle prakticky s vypršením limitu mělo 2 nevýhody a 2 výhody. První nevýhodou bylo to, že už jsme si nemohli pořádně užít dobrot připravených organizátory pro všechny účastníky, protože tam bylo spousta lidí a tudíž i málo místa a rovněž zásob už mnoho nezbylo:-). Druhou, že nebyl prostor si osobně popovídat s orgy a sdělit jim své dojmy. Bohatě to však vyvážily výhody. První - že jsme se dočkali vyhlašování vítězů. S chutí jsme zatleskali týmům, které se umístily do 3. místa z obou kategorií. Některé už byly v takto pokročilém čase značně nekompletní. Všichni členové nejlepších týmů tradičně vyhráli trička Hradecké sovy a vítězové obou kategorií navíc ještě pěknou čokoládovou sovu. Ve vítězích kategorie VÝZVA jsme poznali hudebníky z rychlíku:-). Jako jediný tým celé hry vyluštili vše a ani jednou nevolali o řešení (i když nápovědy určitě využívali). To byla teda spanilá jízda, kterou je potřeba ocenit. S takovou by se na TMOU mezi nejlepších padesát určitě dostat mohli. Druhá výhoda následovala hned po vyhlášení vítězů. Byla to veřejná prezentace všech šifer a principu jejich řešení. Dozvěděli jsme se vše, co už jsme věděli, i to co nám uniklo a to na co jsme nepřišli. Ještě jsme vyplnili dotazník, z něhož budou orgové vycházet při přípravě dalších ročníků hry a pomalým klidným tempem odešli.

Došli jsme k nádraží, kde jsem si koupil lístek a počkal na nejbližší rychlík ve směru na Prahu. Honza využil toho, že už je v Hradci, a ještě tam zůstal, aby shlédl fotbal – utkání Hradec Králové vs. Slavie. Později mi prozradil, že návštěva tamního všesportovního stadionu byla velmi pěkná, až na jeden detail – na fotbal, který stál za pendrek. Když jsem vyjížděl rychlíkem z Hradce, ještě jednou jsem z okna vlaku v duchu pozdravil cílovou klubovnu, nyní již zavřenou. Napříště se mi vryje do paměti jako památné místo – jako cíl dlouhého, zajímavého a památného putování a luštění.

Takže asi tolik mé postřehy a prožitky z Hradecké sovy 2010. Ještě jednou díky za veškerou organizátorskou snahu a námahu. Rozhodně stála za to. Hra se mi celkově moc líbila, i když byla náročnější, než jsem čekal. Pokud se vám snad zdá, že je v reportáži více kritiky, pak bych k tomu poznamenal 2 věci. Zaprvé je to myšleno konstruktivně, tedy co by šlo do příště zlepšit, nikoliv tak, že bych na to nadával. Zadruhé mě záležitosti, ke kterým jsem měl námitky (snad trošku s výjimkou těch asociací) při hře nevadily a hru mi určitě neznechutily. Jsou to spíše postřehy, které mě napadly až při psaní reportáže. A jestliže mě neustálé problémy se složením týmu vedou k tomu, abych už toho nechal a na šifrovačky nechodil, když nikoho kromě mě luštění zase tak moc nebaví, potom orgové a hra, kterou vytvoří, mě zase motivuje, abych do toho šel příště znovu a klidně i ve dvojici. Dvojice v týmu je značný handicap a porazit sehraný pětičlenný tým nemá vůbec žádnou šanci, ale má i nesporné výhody. Je mnohem vyšší pravděpodobnost, že se domluví, že se sejde na startu a že také shodně hru ukončí. Rád bych se příštího ročníku opět zúčastnil, ale nevím, jestli to Bůh dá. Ale pokud jde o mé preference, tak bych šel hned a nejlépe jednou v dubnu a v září potom znovu:-) :-) :-)! Jenže sestavit tým, který má před hrou zájem, který se dokonce sejde na startu a který dokonce překvapivě a neuvěřitelně bude luštit až do cíle nebo alespoň, dokud to jen trochu půjde, to je tak absolutně neuvěřitelně nadlidsky nemožný úkol, že byste mi to stejně nikdo nevěřil :-(! Orgům přeju, aby jejich elán a nápady pro další ročníky rostly stejně dobře jako jejich malá Zuzka. Ferda alias David

P.S. : Možná (zdůrazňuji slovo možná) to byla poslední šifrovačka, na kterou jsem inicioval a organizoval tým.