Hradecká sova 2011 – reportáž týmu Kdyby náhodou

A je to tady! Po roce se v Hradci Králové a přilehlých lesích odehrála opět šifrovací hra s názvem Hradecká sova – konkrétně už její sedmý ročník, a po roce jsem se jí opět zúčastnil (už po čtvrté). Se značným zpožděním (tentokrát asi ještě větším než jindy) dorazila také moje reportáž. Kvůli zpoždění si jí zřejmě skoro nikdo nepřečte, a pokud ano,tak spíše možná až za necelý rok, kdy poslouží jako příprava na hru. To mi nevadí. Reportáže píšu především pro sebe a pro ty, kterým nevadí zatroleně dlouhý text, který dorazí na stránky až dlouho po hře. Hlavní důvod psaní, který stále opakuji, je tento. Ze zážitků, které hra přináší toho za půl roku hodně zapomenete, za 3 roky budete vědět už velmi málo a za 10 let skoro nic. Co se zapíše nafotí nebo jinak zaznamená, zůstane navždy a i po letech se krásně oživí vzpomínky. Cena reportáže tedy (alespoň pro mě) časem stoupne. Také organizátoři budou určitě vděčni za zpětnou vazbu, jak to viděli soutěžící.

Zpoždění v psaní reportáže nebylo náhodné. Nakumulovalo se mi více akcí za sebou. Nejdříve mistrovství světa v atletice, kterou velmi pečlivě sleduji, takže jsem jej ze záznamů dokoukával ještě dlouho po skončení. Potom Hradecká sova a o dalším víkendu jsme byli s bráchou a kamarádem Honzou objevovat Rakousko. V pátek jsem navštívili a prozkoumali Salcburk. V sobotu jeli k překrásnému Hallstadtskému jezeru a odtud stoupali pod masív Dachsteinu a došli k chatě kousek pod ledovcem. V neděli na zpáteční cestě jsme se ještě stavili u jezera Traunsee a také prozkoumali Linec. Spali jsme v campu u jezera St. Wolfgangsee. Celý pobyt byl parádní a všem orgům, hráčům i ostatním doporučuji podobnou cestu vykonat. Z Prahy je to do Salcburku i k Dachsteinu cca. 380 km, takže rozhodně blíže, než do Tater. Když k tomu připočteme ještě nějakou tu brigádu přes týden, nelze se divit, že jsem s reportáží tak opozdil. Ale moje tradiční reportáž by možná i chyběla :-).

Stručné hodnocení hry bude tentokrát ryze subjektivní, protože jsem se prakticky nedostal k prohlížení výsledků, postupů týmů a názorům na fórum, takže tím nejsem ovlivněn. Proto mohu být s některými názory ojedinělý. Počet týmů těsně posunul rekord ze 40 na 42. To už je pěkné číslo, za které jsem rád, ale do příště by mohlo ještě o takových 20 narůst. Naprosto úžasně ovšem dopadlo rozdělení týmů na výzvu a pohodu. Jestli se nepletu 20 : 22. To kdyby orgové chtěli, tak se to takhle nepovede. Celková délka hry byla ideální – ani moc dlouhá ani moc krátká. Délka přesunů byla rovněž v pořádku. Trasa hry jako celek mi tentokrát příliš zajímavá nepřišla – možná proto, že jsme Hradecké lesy absolvovali až za světla, možná proto, že už mi některá místa připadal známá, možná… Hradec zkrátka není tak velké město, aby nás v něm orgové mohli rok co rok vodit na nová úžasná místa. Těžko říci, jakou inovaci do tohoto problému přinést. Mým tajným přáním je ročník, jehož celá trasa nebo alespoň převážná část vedla Hradeckými lesy. Místa na celou hru by tam bylo opravdu dost a dost. Tento nápad má ovšem i několik háčků. Málo mapou pojmenovaných míst by asi dost výrazně prodloužilo délku přesunů. Zvýšilo by se riziko, že se týmy ztratí a (jak jsme zjistili), ne všude je tam signál :-). Já mám rád spíše liduprázdnou přírodu, ale jiným by civilizace a město možná chybělo. Dalším zajímavým nápadem by byl přesun do jiného města nebo oblasti. Potom už by to ovšem zase nebyla Hradecká sova.

Opět se ovšem našlo několik míst, která se mi moc líbila. Zaprvé start u rybníčku ve Věkoších, kde jsme loni poprvé použili kostku. Netušil jsem, že se sem ještě někdy podívám a dokonce už za rok. Pochvala pro orgy. Dále se mi líbilo stanoviště č.4 v parku a hned po něm pětka u kostela. A ke konci potom všechna lesní stanoviště. Dále je na řadě hodnocení šifer a úkolů. Ač to podle výsledků možná vypadá, nemyslím si, že byl tento ročník jednodušší, než ten předchozí. S náročností to vidím tak nastejno, neboť i letos nás čekalo několik zapeklitých a záludných šifer. Šifry mi ovšem přišli určitě nápaditější, elegantnější a logičtější než loni. Celkově je určitě chválím, i když jsem si to během hry někdy nemyslel. Obzvláště když přes usilovnou snahu týmu šifra odolává, to potom člověka napadne leccos :-). Především mám za to, že se zvedá konkurence a úroveň týmů i na Hradecké sově. V součtu obou kategorií vyřešilo všechny šifry nějakých 9 týmů a to teda klobouk dolů před nimi. Úkoly byly opět zajímavé a zapeklité. Naštěstí jsem měl v týmu 3 sportovce, kteří se na něco podobného těšili. Pro mě samotného by většina úkolů znamenala stopku. Nečekané atrakce skrývaly navíc i některé šifry. No a konečně počasí. Na to má snad Hradecká sova patent! Opět krásně během dne a v noci jen mírná zima.

Stručná charakteristika našeho postupu. Nejprve to vypadalo, že se letos ani nezúčastním. Na poslední chvíli se ale změnily okolnosti, takže sem tým sehnal (přesněji řečeno ho dal dohromady spíše Vojta). Celkově jsme v součtu obou kategorií (měřeno součtem vyřešených šifer) obsadili 26. místo, což je zatím nejhorší umístění, a to přesto, že jsme podali možná nejlepší výkon za ty 4 roky. Začátek jsme měli raketový a chvilku jsme dokonce ochutnali, jaké je být mezi prvními. Než jsme si to ovšem stihli uvědomit, přišlo několik záseků, takže jsme na šestku dorazili mezi posledními. Vybrali jsme si POHODU a postupně se probíjeli pořadím vzhůru. Jenže přišly i nevyřešené šifry, které způsobily, že jsme se tím pořadím moc nahoru nedostali. Nevyřešili jsme 2 šifry (ve skutečnosti ovšem spíše 3, když jsme jednou uhodli polohu dalšího stanoviště). Hold skill týmů kolem mě roste, zatímco ten můj ne a mého týmu už vůbec, protože žádný stálý tým nemám a musím být rád vždy, když někoho seženu. Nuž a nyní podrobněji…

Začnu trochu zeširoka – nejprve ozřejmím, jak vznikl název týmu Kdyby náhodou. Fenomén jménem šifrovací hry mě zaujal a pohltil, hned poté, co jsem se dozvěděl, že něco takového existuje. První šifrovačka, které jsem se zúčastnil byla Bedna 2006. Od té doby se tedy občas (někdy častěji, jindy zřídka) těchto klání zúčastňuji. A téměř stejně dlouho, přesněji řečeno od doby, kdy jsem se rozhodl, že budu tým sám zakládat a organizovat řeším stále stejný problém. Nemám s kým chodit. Nemám kolem sebe ani jednoho podobného nadšence, jako jsem já, u kterého bych si mohl být alespoň na 70 – 80% jistý, že půjde. Jsou pravda tací, kteří se mnou byli už vícekrát, ale i u nich to vychází, že jednou jdou, potom 3x nemohou nebo nechtějí a potom možná zase někdy půjdou. Názvy týmů jsem ze začátku vymýšlel různé (snažil jsem se o něco vtipného). Při popisovaných peripetiích jsem jednou týmu, který jsem zakládal (a šance, že nakonec vyrazí do hry byla malá) dal název Kdyby náhodou. Myšleno, kdybychom se náhodou dali dohromady a hry se skutečně zúčastnili. Tým s tímto názvem nakonec skutečně vyrazil luštit. A od té doby, pokud se zúčastňuji hry v týmu, který jsem sám založil, jmenuje se obvykle Kdyby náhodou. Složení týmu? Já a ten koho se mi podaří splašit :-).

Po loňské Sově, kdy se nám měnilo složení týmu těsně před hrou i během ní, abychom skončili ve dvou, jsem více méně dospěl k závěru, že to nemám zapotřebí. Proto také ten pesimistický závěr minulé reportáže. Udělal jsem předsevzetí, že sám už týmy zakládat nebudu a půjdu pouze tehdy, když to založí někdo jiný a mě pozve do hry jako spoluhráče. Byl jsem si dobře vědom, že to může trvat několik let nebo se to také nemusí stát nikdy. Ruku na srdce, to bych asi nevydržel, ale nějakou dobu bych svému předsevzetí určitě dostál :-). Jenže nikdy neříkej nikdy. Co se nestalo? Na letošní Bednu jsem byl přizván jako spoluhráč dvou kamarádů, se kterými jsem luštil památnou Bednu 2009, která se tolik proslavila Bedničkou. Není divu, že i oni mají krásné vzpomínky a hra je opět nalákala. Aniž bych porušil své rozhodnutí, vyrazil jsem tedy luštit. Nadšení trvalo ovšem jen krátce a přišlo kruté vystřízlivění. Dle celkových výsledků se Bedna letos orgům povedla, ale to nebyl náš případ. Poprvé jsme si vylámali zuby už v kolečku na golfu. Skládání vektorů na dvojce se orgům (dle mého názoru) moc nepovedlo, takže jsme s ní samozřejmě také nehnuli. Nakonec jsme promoklí neustávajícím deštěm po dobře 5kilometrovém pochodu (jelikož jsme šli předtím samozřejmě na druhou stranu) v půl třetí v noci nenašli třetí stanoviště ve svahu nad Trójou. Vůbec jsem se nedivil, že kamarádi zamířili domů. I já jsem byl tehdy dost otrávený. Zatím určitě můj nejhorší zážitek z luštění. A trochu se bojím, jestli ti dva ještě vůbec někdy půjdou.

Když se blížila Hradecká sova, opět mě velmi lákala. Obtížnost je přece lehčí, těžké, zapeklité a nepovedené šifry se dají přeskočit, do cíle se člověk dostane, orgové jsou fajn, tak proč opět nevyrazit? No jo, jenže s kým?!?!? Okruh adeptů jsem si v hlavě rozdělil dvou skupin. Nejprve zkusím skupinu, kde jsem tušil větší šanci, že se někdo nechá přemluvit. Najde-li se alespoň jeden takový, budu kontaktovat další. Nenajde-li se, napíšu se jako volný hráč na fórum nebo nepůjdu vůbec. Projel jsem tedy první skupinu a z ní prý nikdo nepůjde. Asi nejnadějněji z možných adeptů se jevil Honza, který se mnou loni vydržel až do cíle a později říkal, že to bylo docela dobré. V jeho případě je to úplně maximalní pochvala, kterou můžete chtít! Jenomže ho zlákal Nike run Prague a jelikož se tyto dvě akce termínově skoro překrývali, běh u něj dostal přednost. To bylo zcela pochopitelné. I mě ten běh docela lákal, ale mé preference hovořily více pro starou dobrou Hradeckou sovu.

Když už to s letošní účastí vypadalo bledě, přespával u nás během svých cest za brigádou jednu noc Vojta a při té příležitosti mi oznámil, že se mu změnil plán, něco odpadlo a tudíž je na hru volný a také půjde. Navíc hlásil rovnou ještě dalšího člena. No vida, konečně něco ke zdaru. Zkusil jsem tedy druhou skupinu adeptů, z níž všichni odpověděli a nikdo nešel, což mě docela rozhodilo. Tedy, abyste to pochopili správně – nerozhodilo mě to, že nikdo nepůjde, na tom nic zase tak překvapivého není. Ale to, že všichni odpovědí (no možná až na jednu výjimku) jsem teda nečekal, přestože jsem tam výslovně psal, že beru odpovědi ANO/NE/ něco mezi, ale nemám rád, když nepřijde žádná odpověď.:-) Vojta sehnal nakonec ne jednoho, ale dva lidi a také zaplatil startovné, za což mu tímto děkuji. A tak jsem v sobotu 3. září mohl vyrazit vlakem směr Hradec Králové. Už počtvrté.

Zajímavá příhoda se stala už ve vlaku. Osobák do Lysé stál až nepříjemně často mimo obvyklé stanice, takže mě mohla nechat v klidu pouze skutečnost, že rychlík na který mám přesedat musím jet za námi. Rychlík potom do Lysé skutečně přijel hned po odjezdu osobního vlaku a jelikož byla právě volná kolej pro opačný směr, pustily dráhy rychlík, aby na další cestě osobák předjel. Při předjíždění potom rychlík osobák dvakrát dojel a když jely obě soupravy vedle sebe, náš strojvedoucí zpomalil, takže nám City elefant zase ujel. Teprve napotřetí musel osobák zastavit v Kostomlatech, takže jsme ho tam konečně předjeli úplně :-). Hodně zajímavé. Ale pochvalme ČD za snahu o urychlení provozu. V pořádku jsem dojel do Hradce a odtud ještě do Všestar za Vojtou. Společně jsme připravili vše co ještě zbývalo a vyrazili zpět do Hradce čekat zbytek týmu. Vybavení jsme tentokrát měli kompletní včetně doporučené mapy, která nám loni tak chyběla na osmičce.

Ze Všestar o víkendu jezdí vlaky málo, takže jsme dorazili do Hradce s předstihem a docela dlouho tam potom čekali. Nejdříve přijela Vojtova sympatická Denny. Kuba psal, že tam bude asi za 10 minut a za 5x 10 minut skutečně dorazil :-). I on to ještě stihl dostatečně před odjezdem klíčového autobusu směr Věkoše. Z obavy, že na nádraží nastoupí davy účastníku Sovy jsem jeli raději už od autobusového terminálu. Na nádraží opravdu nastoupilo asi 5 nebo 6 týmu, ale žádná extra velká zácpa v autobuse z toho nebyla. (Teď mám takový dojem, že to asi byl spíš trolejbus.) Zastávku pro výstup bych asi nepoznal, ale vystoupili jsme správně a společně s dalšími dorazili do malebného zákoutí s loukou (nebo možná hřištěm, kde se ale spíše nehraje, než hraje) vedle rybníčku, kde se mi už loni líbilo. Tentokrát jsem měl čas i trochu si to tam užít. Na místě už byli orgové a některé týmy a další postupně přicházeli. Usadili jsme se do stínu blízko vody a ponořili se do předstartovního očekávání.

Na Bedně jsem ani v průběhu hry nic neorganizoval a mlčky přijímal události, jak šly za sebou a cítil jsem, že to byla trochu chyba. Proto jsem pronesl k osazenstvu týmu pár vět (že bych byl rád, aby vydrželi až do konce, že se nemíním uhnat běžeckými přesuny, kdo se bude starat o katru týmu apod.) Rozhodnutí zda POHODA nebo VÝZVA jsme odložili až na poslední možnou chvíli. Snad ještě pár slov k našemu týmu. Šli jsme tedy ve čtyřech ve složení já, Vojta, Denisa a Kuba. Musím zdůraznit, že tým jsme měli výborný a fungoval nad očekávání dobře. Denny i Kuba do týmu skvěle zapadli, všichni se mi líbili a všechny chválím hned z několika důvodů. Jednak proto, že vydrželi až do konce, jednak proto, že téměř nebrblali, když kvůli zásekům nebo únavě přicházela trudomyslnost a hlavně proto, že každý něco vyluštil a pomohl týmu nápadem, který byl v dané situaci klíčový. Já jsem byl nejzkušenějším členem týmu a asi se ode mě očekávalo, že budu hlavním mozkem. Rozhodně jsem ale nevyluštil vše a řada myšlenek, které přišli od kolegů by mě bývala napadla až mnohem později nebo třeba vůbec. Asi jsem uměl nelepé poznat správný postup od slepé uličky při řešení, ale celkově každý přišel se svou troškou do mlýna a zásluhy máme všichni stejné. Prostě jsme byli TÝM, což je velmi příjemné zjištění! Akorát jedna věc se mi moc nelíbila. V případě, že jsme šifru nevyluštili, měli tendenci podle upřesnítka nebo logické pokračování trasy hry tendenci hledat další stanoviště. Když tam ale šifru skutečně najdete, nemůžete si jí dle pravidel vzít, protože jste nedali tu předchozí. Já bych v takovém případě volil nápovědu nebo volání o řešení, ale nechtěl jsem sám bojkotovat pohyb týmu. Ono nám to navíc stejně většinou nepomohlo. Jinak ale velká pochvala a jenom doufám, že jsme v takovém složení nebyli naposledy.

V letošním ročníku jsme poprvé zvládli průběžně celou dobu doplňovat kartu týmu. Braillovo písmo se objevilo hned 3x, takže jsem si některá písmena už dokonce zapamatoval. Teď už ale zase umím jenom A :-). No a po hře, kdy už je každý generál jedna rada nad zlato. Používejte přiloženou šifrovací pomůcku od Chlýftýmu a dobře si prohlédněte, co všechno v ní je!

Kolem čtvrté se orgové přiblížili do stínu, kde čekala většina týmu a Martin ještě klasicky zopakoval nejdůležitější pokyny ve hře. Jeho proslov zajímavě komicky doprovázel Petr. (myslím, že se tak jmenuje, a pokud ne, tak v této reportáži Petrem bude). Zvláště když v plastových kelímkách nesl dva půllitry gambrinusu a Martin to komentoval, že je to skoro hlavní org. V tu chvíli jsme netušili, že Petra dnes rozhodně nevidíme naposled. V této souvislosti také pobavila Martinovo doporučení, že máme chodit na barevné panáčky. On myslel ty semaforové na přechodu, ale většině účastníků podle odezvy přišli na mysl jiní :-). Poté byla hra zahájena a místo logicko-nelogické úvodní řady přišlo na řadu otevření obálek, kde byla rovnou první šifra. První dojem, že se jedná o klasickou číselnou křížovku, kde tajenkou bude polohu dalšího stanoviště a jiné záludnosti v tom není třeba hledat se potvrdila. Jediná záludnost byla snad to, že byla hodně velká a nejspíš tedy měla sloužit k roztrhání startovní pole. Jestli tento záměr orgům vyšel nemohu posoudit, protože jsme neuvěřitelně opouštěli start mezi úplně prvními. Vojta našel první jedinečné slovo a ve spolupráci s Denny vymýšlel další a doplňoval už zjištěná písmena všude, kde chyběla. Nějakou dobu to trvalo. Pomalu ale jistě se zaplnila celá křížovka a z tajenka jsme se dozvěděli, že máme vyrazit cestou známou z loňska k blízkému potrubí. Subjektivní hodnocení šifry: obtížnost 1 – lehká; nápad 3 – povedená.

Rychlou chůzí jsme se přesunuli na druhé stanoviště. Tam mě nejdřív Kuba vyzvedávající šifru šokoval zprávou, že jsme asi třetí, abych vzápětí při první pohledu na zdejší šifru vzdal hold svým zkušenostem z Bedny. Ne, mýlíte se, nejsem žádná bedna. Na Bedně jsem byl sice už pětkrát, ale ještě ani jednou jsem se nedostal ani do její poloviny, pokaždé to náš tým brzy po ránu zabalil, takže jsme toho nikdy mnoho nevyluštili. Vždy jsme skončili v dolní polovině pořadí a letos dokonce mezi úplně posledními. Takže nejsem žádný skiller a plně patřím na Hradeckou sovu. Nicméně z úvodních šifer na Bedně jsme přece jen většinou nějaké rozlouskli. No a loni tam byla jedna hodně podobná. Čili vyplnit nuly a jedničky o ono to z toho vyleze. Naneštěstí jsem byl v týmu jediný, kdo měl jakési povědomí o dvojkové soustavě. Na začátku jsem si nebyl úplně jistý převody, ale postupně jsem si to v hlavě srovnal a diktoval převody čísel do dvojkové soustavy, které Vojta zapisoval a doplňoval všude, kde se opakovala. Postup byl správný. Když už jsme byli hotoví, zjistili jsme, že převody jsou přímo na šifrovací pomůcce, takže je stačilo jen doplnit podle vzoru, což by bylo určitě rychlejší. No nic, alespoň jsem trochu potrénoval. Vydali jsme se dál kolem zastávky nějakého Bedrny i cedule „Cyklisto sesedni z kola“, kterou máme z loňska vyfocenou. Cestou jsme potom rozebírali onu tajemnou dvojkovou soustavu. Že jí ostatní neznali mě trochu překvapilo a ještě více to, že jí nemohli z mého výkladu pochopit. Vždyť je to přece jasné, ne? Pravda, když na ně někdo vychrlí novou věc, tak jako já, asi to zase není taková legrace :-). Nakonec však takový obyčejný selský způsob vytváření čísel ve dvojkové soustavě zvládli. Stále jsme byli hodně vepředu a divili, jak nám to dnes jde. Pokud to půjde takhle dál, tak budeme v pět ráno v cíli i s výzvou! Jaká naivní a bláhová představa!! Kdybychom jen tušili jaké záludnosti na nás orgové chystají! Kdybychom tušili kolikrát budeme jen kousek od toho, abychom volali o řešení a že k tomu nakonec i bude muset dojít… A začalo to hned na dalším stanovišti. hodnocení šifry: obtížnost 2 – lehčí; nápad 3 – povedená

Dorazili jsme na trojku a s číselnou šifrou si hned od začátku moc rady nevěděli. Zkoušeli jsme převádět výsledky na písmena, ale nic moc rozumného se z toho nelíhlo. A zároveň mě nenapadal jiný způsob, jak dojít k tajence, než tím převod. Velké problémy nám dělaly ty grafy. Zatímco číselné příklady dávaly jednoznačný výsledek, u grafů bylo několik možností, jak a co podělit. Denny správně připomněla nápovědu nezapomeň – tedy rozvoj čísla π, ale záhy jsme zjistili, že ho na této šifře neupotřebíme. Asi po půlhodině nám nakonec z výsledků číselných příkladů a jejich převedení vyšlo slovo perioda. To mě přivedlo na nápad převádět na písmena čísla za desetinnou čárkou. I na této metodě jsme se ovšem dost dlouho zasekli. Možná nás mátlo, že perioda byla se opakovala po různém počtu desetinných míst, možná jsme tam měli chyby, možná… Z první části šifry vyšlo s jednou chybou J BEDRNY, což bylo blízko a zřejmě tedy správně, ale konec nějak haproval. Byli jsme trochu bezradní, ale nakonec nám asi na třetí pokus vyšel z druhé části STADION a mohli jsme s ulehčením vyrazit dál. Čelo závodu bylo nenávratně pryč, ale to nejdůležitější tedy vyluštit šifru se podařilo. hodnocení šifry: obtížnost 3 – těžší; nápad 3 – povedená

Kolem stadionu jsem dorazili až k jakémusi velkému parku. Přešli jsme silnici a rozbili tábor pod stromy, kam za námi vzápětí dorazil Vojta s vyzvednutou šifrou. Ze zdejších topolů (snad) padaly jakési divné bílé tečky, což překvapivě nevadilo Denny a překvapivě vadilo Vojtovi. Tábor jsme ale nepřesouvali a luštili tam. Tyto šifry s neuvěřitelně květnatými a nesmyslnými větami a souvětími se mi moc líbí, protože jsou v nich skutečně zajímavé bláboly. Nedá mi to a ocituji zde první větu: „Thor padal dolů napravo působením amerického cmrdavého buku ciferně eskalovaného familiárně mdlým notorikem Larrym.“ :-) Opravdu vynikající hlod :-). Orgové, na příští rok si objednávám zase jednu šifru s podobnými nesmysly :-)! V těchto šifrách jde většinou o první písmena. Při luštění jsme se ovšem točili v bludném kruhu. Všimli jsme si, že se tam některé řetězce prvních písmen téměř opakují. Jiné byly zase jedinečné. To bylo všechno na co jsme přišli a přestože jsme se snažili a zkoušeli posuny atd., kloudný nápad nepřicházel. Nenakopl nás ani název šifry. Po delší době marného bádání tak přišel jiný nápad. Další šifra bude nejspíš v Žižkových sadech (podpořeno snad i asi třemi místy toho nesmyslného textu, které trochu asociovali Žižku. Pojďme tam a když jí nenajdeme budeme volat o nápovědu. Pamatuju si, že jsem šel poslední a velmi si přál, abychom další stanoviště neobjevili a neměli, tak vroubek proti pravidlům, ale zároveň ani nedoufal, že si mi toto přání splní. Prošli jsme nějakým objektem do Žižkových sadů. V nich jsme dorazili pod kopec, tam odbočili doleva a prošli parkem až nakonec. Potom opět přes silnici (samozřejmě ne po přechodu) a ulicí mezi domy do jiného parku. A bylo to jasné. Stanoviště jsme neobjevili – mé přání se splnilo. Sedli jsme si na kmen starého spadlého stromu a po 5 minutách luštění bez efektu zavolali o nápovědu. A jak mi slečna tu nápovědu četla do telefonu a já jí diktoval Denny pro zapsání téměř okamžitě mi seplo a kolegům z týmu ještě o chlup dříve. Chemické prvky a jejich značky, no jasně… Ale bez nápovědy bychom na to nepřišli ani náhodou, přestože se podle některých slov toho úžasného nesmyslu odtušit dalo. Periodickou tabulku jsme sebou neměli, přestože jsme o ní uvažovali, ale značky byly uvedeny v šifrovacích pomůckách. Kuba začal vyhledávat sloupce prvků a vypisoval ta slova, kde byly v řadách chyby. Z prvních písmen slov ovšem nic smysluplného nevycházelo. Šifru však vzápětí dorazila Denny, když navrhla vytvořit tajenku ze značek prvků, které v textu nejsou a místo nich jsou tedy chybná slova. Hned jsem jí pochválil za nápad, protože jsem byl téměř jistý, že to bude správně. A bylo. Vyrazili jsme zpátky do Žižkových sadů a ke kostelu, co je nad nimi. Kdybychom tu bývali odbočili doprava, stanoviště bychom určitě objevili. Takhle to máme alespoň poctivě a hlavně s pocitem radosti a uspokojení, který přichází na luštitele jako odměna za vyřešenou šifru, byť jsme k tomu tentokrát potřebovali nápovědu. hodnocení šifry: obtížnost 4 – těžká; nápad 3 – povedená

U kostela bylo stanoviště hlídané, takže jsme vyfasovali šifru a usadili se s ní nedaleko u zábradlí vedle kostela. Po zásecích na trojce a čtyřce přišel pro změnu zásek také na pětce a tentokrát ještě větší. Ach ty nešťastné asociace! Těma mě orgové jednou přivedou do hrobu… Loni jsme na nich skončili při plnění úkolů na šestém stanovišti (přestože jsme je měli prakticky celé správně) a letos opět moc nechybělo, aby nás udolali. Ze začátku zkoušíme všechno možné. Tvořit ze zalomených slov dvojice se neosvědčí. Rovněž nadějně vypadající nápad na semafor brzy opouštím s tím, že to asi nebude ono. Mezitím jde kolem Petr (ano ten komik ze startu) a fotoaparátem nás zvěčňuje do historie Hradecké sovy. Uvažujeme i o asociacích, ale zase to jde pouze místy. Nadějně dopadl až nápad kreslit čáry přes zalomená slova a spojovat ta, která na sebe směrově navazují. (Už nevím, kdo ten nápad dostal, takže se dotyčný laskavě pochválí sám.) Po delším kreslení, spojování a nějakých těch úpravách se nám na papíře objevuje devět cifer od jedničky do devítky. Vypadá to moc pěkně a opravdu to asi nebude náhoda. My ale zoufale nevíme, co s tím dál. Jak máme ze vzájemně se proplétajících cifer 1 – 9 vyčíst polohu dalšího stanoviště. Napadají mě čísla autobusů, opět zkoušíme nějaké významové spojitosti i asociace. Někde by to na ty asociace i vyšlo, ale jinde naopak slova vypadají bez souvislostí. Za trvajícího bezradného stavu voláme nápovědu, ačkoliv tušíme, že nám může poradit to, co už máme na papíře hotové. Když nápovědu přijímám, zabrblám už do telefonu, že to v podstatě všechno máme, ale další nápovědu už nedostanu. Dotyčná také zdůrazní, že máme brát v úvahu každé slovo nápovědy. Když tak po skončení hovoru opravdu učiníme svitne jiskřička naděje. „Zalomená slova se asociují do devíti skupin…“ Tak přece ty asociace!! Zalomená slova máme spojená čarami a rozdělená do devíti cifer, ale asociace jsme ještě nedořešili. Během našeho horečného luštění se kvapem stmívá, kolem kostela jde opět Petr a diví se, že už tam taky sedíme nějak dlouho. Diví se, ale neporadí!! Jde to ztuha, ale kousek po kousku se přece jen některé asociace objeví. Někoho napadne indián, jiného inkoust atd. Takhle dáme dohromady asi 5 písmen. A jak je tak Denny u osvětlení na stěně kostela zapisuje i s mezerami na ta , která nevíme, konečně mě napadne celá tajenka, kterou vzápětí nahlas přečtu. Kino Širák! I tam už jsme v minulých letech jednou byli :-)! Opravdu velmi povedená šifra! Když z těch nepřehledných a různě zalomených slov najednou na papíře vyleze 9 cifer. Je to paráda. Asociace nás sice málem zabili, ale zpětně proti nim asi nemůžu nic mít. Jenom, jak se každé slova asociuje z úplně jiného konce a významu, často to člověku nesepne. hodnocení šifry: obtížnost 4 – těžká; nápad 1 – parádní

Přes centrum míříme ke kinu. Spoluhráči se baví o tom kudy to projít, načež se vzápětí na náměstí nečekaně rozdělují. Vojta míří doprava, Denny s Kubou doleva a já jdoucí jako obvykle poslední jsem najednou postaven před nečekanou volbu. No vy jste mi teda vtipálci! Vyberu si cestu za Denny s Kubou. Seběhneme po schodech dolů, přejdeme na barevného panáčka a před mostem uhneme doleva ke kinu. Když se blížíme, volá mi Vojta, že už na nás čeká u kina a kde jsme my. Snad měl kratší cestu, snad rychlejší nohy, snad obojí… Šťastně se shledáme a chvíli přihlížíme, jak tam kohosi protahují lanovou pavučinou, než nás napadne hledat zdejší základnu. Tu vzápětí nacházíme, slečna nám předává papír s instrukcemi a dozvídáme se, že po nás čekají ještě pět posledních týmů (jestli si to dobře pamatuju). A jejda, to jsme se drobátko propadli pořadím dolu, cóóó? Ále… To nevadí. To my zase hravě doženem :-). Stejně jako loni je šestka rozdělovací a úkolová. A když jsem se na dvojce pochválil, že jsem jako jediný znal dvojkovou soustavu, tak je třeba uvést i druhou stranu. Před lezeckými a jinými akrobatickými či náročnějšími sportovními výkony mám respekt a minimálně chůdy a lanovou opičí dráhu bych zcela určitě nedal. Naštěstí jsem měl v týmu 3 sportovce a zejména Kuba s Vojtou se na něco podobného těšili. Zatímco oni trnou nad matematickými a podobně zákeřnými šiframi a doufají ve mně. Já trnu před lezeckými a gymnastickými úkoly a doufám v ně :-). Ale tak má přece vypadat dobře složený tým. Každý chvilku tahá pilku. Ihned jdeme s jedním hodným orgem plnit úkol focení v krkolomných pozicích. Vojta vylosuje lokty, záda a jednu nohu, lehá si do příslušné polohy navrhuje, ať se všichni naskládáme na něj. Bez zbytečného odmlouvání ho poslechneme. Já jdu na Vojtu, Kuba na mě a Denny úplně nahoru. Jak se pustíme země, hned se převažujeme na jednu stranu. Na podruhé je to nadějnější, ale milému orgovi jako na potvoru chvilku trvá, než po tmě zaostří, takže jsme nakonec v době blesku ještě v předepsané pozici, ale o 2 desetiny sekundy později nás to opět převážilo na stranu. V době focení to však bylo v pořádku, takže úkol jsme splnili a dostali první papírek s kusem zadání šesté šifry. Následují lanové překážky, kde účastník plnící úkol dostává z důvodu bezpečnosti přilbu. Spadnout resp. dotknout se země je v celé zákeřné dráze o pěti částech povoleno jen dvakrát. Třetí dotek znamená zpět na start. Největší problémy dělala hned první část, což byla vlastně chůze po laně. Vojta i Kuba to zkoušeli několikrát, ale neuspěli. Jeden pokus absolvovala i Denny, ale ani jí se nevedlo. Já jsem jejich pokusy pouze uctivě sledoval. Konečně se Kubovi podařilo zdolat první část pouze s jediným dotekem země no a potom s námahou, pomalu, ale jistě, část po části úspěšně zdolal celou trať. Já jsem mu pomohl pouze svícením na cestu. Velká gratulace ke skvělému výkonu. Když Kuba úspěšně dokončil byl za ním Vojta se svým pokusem už v polovině. Nepochybuji, že by to zvládl také, ale už to nebylo potřeba. Proto také slezl a pokračovali jsme k úkolům dolů. Konečně jsem se dostal ke zběžnému pročtení pokynů, takže jsem v zápětí mohl Vojtovi prozradit, že na chůdách bude potřeba nejen chodit, ale i prokopat míč slalomově mezi pet-láhvemi. Nejdřív se podivil, ale když to zkusil, podařilo se mu provést míč dráhou tuším bez jediného pádu. Načež jsme zjistili, že tam nebyl žádný org, který by jeho bravurní výkon sledoval a odměnil. Sem také směřuji možná jedinou nebo jednu z minima výtek k jinak velmi povedenému ročníku hry. K dolním úkolům byl poměrně značný problém sehnat volného orga, aby sledoval plnění nebo zkontroloval správnost. Když jsme takového volného organizátora konečně sehnali, místo obhajování nastoupil Vojta na trať znovu a opět úspěšně. Tentokrát přitom sice 2x spadl, ale jelikož max. povolený počet pádů byl 5, zvládl to ještě s rezervou a sklidil uznání i z úst orgovských. Velkou pochvalu má také ode mne. Já bych měl na těch chůdách asi problém vydržet stát :-). Následná písmena psaná pomocí provázků se asi podstatně lépe luštila za světla než za tmy, ale to je jen drobnost, ve které nevidím žádný problém. Byl jsem poslán pro baterku, která se mi ale při přehrabování v batohu docela dlouho vyhýbala a když jsem se s ní konečně vrátil, rozeznali už ostatní většinu písmen, ze kterých vzápětí složili slovo kaple. Dostáváme další ústřižek šifry a přesouváme se k úkolu s měřením vody. Tam na chvíli strnu, jestli jsem náhodou neztratil některý z pracně získaných lístečků. Mám je naštěstí všechny. A protože už jsou čtyři a tuším, jak s nimi postupovat, navrhuji, že si půjdu sednout pod lampu a začnu převádět, zatímco zbytek dokončí úkoly. Návrh je schválen, takže odcházím založit tábor a pouštím se do luštění. Při té příležitosti jsem tam někde zapomněl baterku. Tu prý vzali do úschovy orgové. Jenomže cestu do Hradce nemám a baterka mi nechybí, tak si ji asi nechte…do příští roku nebo možná navždy… :-). Šifra vypadá jednoduše: převést všechny abecedy a symboly na srozumitelnou českou, seřadit ústřižky podle čísel úkolů v návodu a potom po řádcích přečíst text. Jde to pomalu, protože pod poněkud zastíněným světlem lampy občas objevuji v šifrovacích pomůckách všechny ostatní znaky, kromě toho, který právě hledám, ale jde to. Za chvilku dorazí zbytek, Denny mi předává ústřižek s vlajkovou abecedou a společně jdou ještě prolézat lanovou pavučinou. Já zůstává a pokračuji, takže jsem se tomuto úkolu vyhnul (neúmyslně). Po dalších několika minutách přinášejí kolegové ústřižek se semaforem, čímž jsme zkompletovali všechny úkoly a tudíž i celé zadání šifry a Denny s Vojtou mi pomáhají převádět. Hlavně řeckou abecedu, do které se mi moc nechtělo. Kromě převádění máme problém zjistit, který ústřižek jsme získali u kterého úkolu a jak je tedy seřadit. Zhruba to dáváme dohromady, ale z prvního řádku přesto nic rozumného neleze. Mezitím nám do díla zvědavě nakoukne Petr ještě s dalším orgem a tentokrát utrousí, abychom si ještě překontrolovali jeden převod. Provedená kontrola odhalila chybu hned v prvním písmenu. Moje teorie, jak luštit byla správná, až na to, že ústřižky nebyly seřazeny podle čísel úkolů, ale buď podle jiného klíče nebo zcela náhodně, což bylo o trochu těžší. Nakonec ale z prvního řádku vykoukám slovo kolik a následně z toho pomalu ale jistě (i přes asi 3 chyby, které jsme tam v převodech nasekali) celá slovní úloha, ve které máme sčítat nohy pavouka, slepic a psů (možná tam byli jiní tvorové, už si to přesně nepamatuju). Jelikož jsme všichni absolvovali 1. i 2. třídu základní školy a to dokonce úspěšně, vyřešíme i tuto zapeklitou rovnici o několika neznámých a Vojta jde milé slečně oznámit výsledek. Jak odchází, narychlo ještě řešíme, jestli VÝZVU nebo POHODU. Vojtu láká výzva a chce jí zkusit, ale je sám. Já mám také rád výzvy, ale po zásecích na stanovištích 3-5 soudím, že pro nás bude pohoda dostatečně těžkým úkolem. Navíc nejpozdější termín pro braní výzvy, který jsem si stejně jako loni pro sebe stanovil (22:30) je už asi 25 minut pryč. Kuba s Denny to zcela logicky nechtějí při své první účasti hrotit přespříliš a jsou také pro pohodu. Vojta je tedy přehlasován a přináší mapku s návodem, kde je sedmé stanoviště tj. pokračování na pohodu. Jóó milý spoluhráči, pokud se mnou půjdete během roku tak 3x luštit abychom společně získali alespoň nemnoho zkušeností, můžeme si příští rok střihnout výzvu. Zatím pro nás zůstává výzvou kategorie pohoda, což se potvrdilo loni, potvrdilo se už dnes a potvrdí se v následujících hodinách na dalších stanovištích. Hodnotit úkoly mohu těžko, ale označil bych je za velmi povedené, až na to, že občas chyběli orgové coby rozhodčí. hodnocení šifry: obtížnost 2 – lehčí; nápad 3 – povedená

Po drobném hledání nachází vedle Tesca zadání sedmičky s receptem na specialitu z receptáře Hradecká sovy. Popojdeme usedáme pod volnou lampu a začínáme. Vůbec netušíme, že šance vyřešit šifru na tomto místě je hodně malá. Zatímco kluci a Denny zkouší morseovku a snad ještě jiné finty, mě zadání jasně navádí na Brailla. Ach jo! Zajímalo by mě kolik týmů došlo k řetězci písmen začínajícím: RAPHTHKE… Vsadím se, že dobrá polovina tím určitě prošla. Další zásek… Nápady ostatních nic kloudného nepřinášejí s mým Braillem to není o nic lepší. A tak opět voláme nápovědu. Slepý hladovému nevěří a běžte do TESCA. Klobouk dolů před týmy, které tohle vyřešily bez nápovědy! Bez naťuknutí nápovědou by mě něco takového nenapadlo ani omylem. V návodu sice byla věta, že suroviny seženeme v nedalekém TESCU, ale že by to orgové mysleli doslovně, na to bych fakt nepřišel. A pokud náhodou ano, asi bych to zavrhl jako šílené. Zvedáme se a vyrážíme do TESCA netušíc, co tam můžeme čekat. Cestou padá na první pohled nadějný nápad – vyhledat výrobky a opsat si ceny. To také potom uvnitř provádíme. Já příslušné výrobky nemohu najít, ale za nějakou dobu za mnou ostatní přijdou, že už vše našli a opsali. U pokladny platíme nakoupené drobnosti a jelikož Vojta nechce usednout na lavičku v teple, míříme ven a jako správní zevláci usedáme na obrubník v garážích. Po chvíli luští nás odtud vyhazuje hlídač, tak ven a před TESCEm nacházíme volnou lavičku. Nápad s cenami výrobků, které by se mi hodily k posunu má háčky. Jednak ceny lezou přes 26 a druhak jsou v jednom písmenu i 4 výrobky, ale posouvat je potřeba pouze jednou. Tudy cesta k úspěchu asi nepovede. Ani prostý posun výše zmíněné řetězce nepomáhá a jsme v koncích. Braille je jasný stejně jako to, že nás orgové neposílají do TESCA pouze z legrace. Přesto za živý svět nemůžeme přijít na to, co s tím. No mohlo nám to docvaknout. Možná je škoda, že jsem výrobky a jejich rozložení jako jediný neviděl. Třeba by mě to trklo. Ale nejspíš ne. Nevíme a začíná přicházet trudomyslnost, kterou zmírňuje pohled na některé okolní týmy, které jsou na tom podobně. Nakonec Vojta zavelí k haluzení dalšího stanoviště podle upřesnítka (kopeček a šípek). Dobře si pamatuji svoje vnitřní rozpoložení i tentokrát. Přestože je to ten samý případ jako minule, tentokrát nejsem proti (i když sám bych to neinicioval). Za takovouhle zákeřnost by si orgové zasloužili, abychom to další stanoviště našli. Jen vyrazíme, hned v podchodu potkáváme Petra (dnes už snad popáté). Á jéé, jen začneme haluzit, hned je tu kontrola. Když se Petr dozví naše plány, označí nás za haluzáky. Nezakáže nám to a dokonce se rozhoduje jít s námi. To by trochu nahrávalo tomu, že tam šifra opravdu bude, protože se mu přece nebude chtít chodit někam do Prčic… Jdeme někam za paneláky a skrz sídliště. Já netuším kam, ostatní ano. Když ale dojde do jakéhosi podchodu u hlavní silnice (kde se pravda po stranách zvedá terén k úrovni silnice a jsou tam i keře) poznamenám, že jsem si kopeček teda představoval jinak. Petr doplní, že mu také připadá spíš jako díra. Šifra tam není, takže hned na to voláme o řešení. Petr nejen, že si s námi zašel, ale ještě nás tam vyfotil, jak haluzíme a přitom vypadáme jako troubové. To je rošťák! Nakonec se však zachoval pěkně, když nám hned po telefonátu prozradil řešení, aby nám to během hry navrtalo hlavou. S ulehčením jsme konstatovali, že naše volání o řešení bylo na místě, protože tohle bylo mimo dimenzi našich nápadů. Tuto šifru nakonec většina týmů dala, čemuž se docela divím. Ale mohly tomu pomoci 2 skutečnosti. V TESCU mohl některým pomoci aha efekt, kdy klíčový nápad dostaly ze sledování pohybu jiných. Kromě toho šla šifra prolomit zřejmě i hrubou silou. Kombinací je sice moc, ale Nugeta byla jasné A, Pekelníkovy toasty, které nebudeme potřebovat se asi také daly určit a teď už zbude pouze 24 kombinací. To zase nebí tolik. (To jsou ale pouze moje domněnky. Jestli tomu tak bylo ve skutečnosti, nevím.) S ohodnocením šifry mám problém. Samotný nápad na prostorového Braille je určitě velmi povedený. Ale umísťovat jej do TESCA mi teda nepřijde moc šťastné. Jednak to bez nápovědy sotva někoho napadne, jednak to není běžně přístupné místo, takže budu vypadat blbě, jak tam obíhám regály (přitom jsem nic kupovat nechtěl ; sice to prý bylo domluvené, ale to týmy nevěděly) a jednak mám podobně civilizovaných míst s hudbou a reklamami dost z normálního života a na šifrovačky chodím mj. kvůli zážitkům přesně opačného typu. Určitě to byl a vítaná příležitost doplnit zásoby a trochu se ohřát, k čemuž by ovšem postačila trasa vedoucí podél TESCA. Kdyby to bylo vytyčené pomocí stromů nebo něčeho venku, neměl bych námitky. Takže kompromis mezi 2 a 4 = 3. hodnocení šifry: obtížnost 5 – velmi těžká; nápad 3 – povedená

Hlubokou nocí procházíme sídlištěm kousek zpět a potom dál až ke správnému šípku na kopečku. To předchozí vůbec nebyl šipek, ale major pozemní pěchoty von Kurtl :-). Posadíme se pod lampu na obrubník ulice, což moc šťastné nebylo, protože když jelo auto, Denny musela uhýbat a za obrubníkem byla zase hluboká struha s potokem. Ale auta jela za celou dobu asi 3, takže se to dalo. Čeká nás další neřešitelná šifra. Není v ní skoro žádná informace, takže to přece nemůže být nic složitého. A jak nám jinde scházeli nápady, tak tady přišel jeden hodně zajímavý :-). Čára s odbočkami totiž svou délkou velmi dobře seděla s délkou pera, které jsme v úvodu dostali od orgů. Dokonce se podle počtu vidliček dalo na jednu stranu napsat tornado a na druhou centropen. Tím jsme ovšem skončili, aniž bychom se nějak přiblížili ke zjištění polohy dalšího stanoviště. Další inspirativní myšlenkou bylo zjistit, zda něco není uvnitř pera. Denny se však do něj nemůže dostat a navrhuje jako jedinou šanci jej zlomit. Kuba jí vyprovokuje, že to nedá, takže je pero vzápětí na dvě půlky a náplň vyletí směrem ke mně. Ale dobře to dopadlo, modrými fleky to neskončilo. (Resp. jeden jsem měl, ale nevím přesně, jestli z toho úkonu.) Uvnitř nic není a tak jej Denny opět pěkně složí do podoby vcelku, i když to samozřejmě už nebude pevně držet. Ta se teda nezdá.:-) Další podobně duchaplné nápady už nepřišly a tak opět voláme o nápovědu. Po výzvě abychom se šli projít, nápad přichází – nějaká ulice a odbočky. Jenomže v mapě marně hledáme ulici, která by měla podobnou strukturu odboček. Za potokem je před paneláky kousek parku. Možná by takovou strukturu mohly mít cestičky v něm. Denny s Vojtou to vyrážejí prozkoumat a já s Kubou máme volno. Beru si teplejší oblečení, Kuba pauzu využívá tím, že poklimbává. Čekání trvá nějak dlouho. Najednou si Vojta s Denny přihasí z opačné strany, než kudy nás opouštěli a volají, abychom nikam nevolali, že mají další šifru. Našli jí více méně náhodou, ale v tomto případě trvám na tom, že to bylo korektní. Jednak se šifra prakticky měli luštit procházkou a jednak vyrazili až poté, co nás k tomu nápověda nakopla. V podstatě jsme na šifru šli dobře, až na to, že nás nenapadlo, že se na základě rovné čáry má zahýbat a počítat odbočky. Hledali jsme nějakou přímou cestu s předepsanou strukturou odboček. Mé hodnocení šifry je v tomto případě spíše negativní. Samotný nápad na procházku hodnotím jako velmi povedený. Je to jiný tip než většina ostatních šifer a každá taková invence, která samozřejmě některým zamotá hlavu, je pozitivní. Ale v provedení mělo být alespoň nějak naznačeno, že se cestou bude zatáčet a odbočovat. Takhle by mě autorské řešení vůbec nenapadlo a pokud ano nejspíše bych ho zavrhl jako překombinované. Nejsem si jistý, jestli by to potom nebylo až moc jednoduché, ale myslím si že ne, protože už sama myšlenka, že řešení nevyjde přímo ze zadání, ale, že je třeba se projít a hledat, dala určitě mnohým týmům zabrat. hodnocení šifry: obtížnost 5 – velmi těžká; nápad (spíše provedení) 4 – ne moc povedená

Denny s Vojtou ovšem nepřinesli přímo zadání šifry, ale pouze odkaz na to, kde se tato šifra bude luštit a že se můžeme těšit na blikátko. Na otázku, kde to bude jsem dostal odpověď, že někde za paneláky, ke kterým jsme se blížili. Šli jsme kousek zpět po příchozí trase, prošli zmíněným sídlištěm a vydali nějakou neosvětlenou temnou cestou. Čekal jsem, že to každou chvilku někde začne blikat, ale vono nic. Místo toho jsme šli dál, potom zahnuli doprava a pokračovali ještě pořádný kus. Konečně jsme dorazili na konec civilizace k poli a nějaké strouze a necelý kilometr na obzoru ze střechy jednoho paneláku jasně laserem blikala neustále se periodicky opakující zpráva. Několik skupin světýlek v jinak velké tmě dávalo tušit, že tu rozhodně nejsme na luštění sami. Blikátka jsme se tedy přece dočkali a bylo to přesně podle toho, jak se to po loňské bitvě, po které je každý generálem, napsal. Každý zde mohl luštit, jak dlouho chtěl a ubíhajícím časem neomezoval kromě sebe žádný jiný tým. Vojta začal diktovat tečky a čárky a Denny je zapisovala. Já jsem místo přímého odchytu zprávy sledoval její strukturu. Záhy jsem zjistil, že krátká a dlouhá bliknutí jsou ve skupinách po šesti (nikoliv po 1 – 4), takže morseovka to tím pádem nebude. Místo toho se opět nabízí Braille, který bychom využili už potřetí. Svůj poznatek sděluji týmu. Ale tečky a čárky se dají snadno změnit na černé a bílé puntíky a tak Vojta s Denny na druhý pokus kompletně doladí a zachytí celou zprávu. Při převodu na Brailla vyjde z prvních písmen slovo posun a dále už je to nesrozumitelné. Jsme na dobré cestě. Jenže z převádění následujících písmen nic smysluplného nevychází a žádné heslo pro posun nemáme. Nějakou dobu to trvá a poté je to Denny, kdo přichází se spásným nápadem. V nápovědě nezapomeň nosíme přece už od začátku rozvoj čísla π! Vzápětí přicházím na to, že ve zprávě je nejspíše „posun o pí“ a potom až nesrozumitelná písmena k převodu. My máme ovšem chybně místo í jiné písmeno a tudíž nás to zmátlo a pozdrželo. Z převodu podle desetinného rozvoje vyšel rybník Cikán (pokud se nepletu) a my slavíme vítězství nad touto pěknou šifrou. Blikátko se tedy letos už povedlo a musím vás pochválit i za jeho umístění ve hře. Před setměním se sem nebyla šance dostat a zřejmě naprostá většina týmů, které vydrželi až sem včetně našeho, jej stihla ještě před rozedněním. hodnocení šifry: obtížnost 3 – těžší; nápad 2 – velmi povedená

Jdeme poklidnou spící částí s rodinným domy, potom zahýbáme doleva a dojdeme až na hlavní silnici, která je nyní téměř bez provozu. Ta nás potom dovede ke hledanému rybníku. Když tam dorážíme začíná pomalu svítat. Když vidím asi pět týmů, které zde sedí a luští, prohlásím: „Tohle asi bude zásekovka.“ A div se světe, nebyla. Hodně jsem se spletl! Když po nějakých 20 minutách zase vstáváme, většina týmů už je také pryč. Hned první nápad asi 3 minuty po vyzvednutí zadání je správný. A dostal jej tentokrát Kuba. Navrhuje z hesel pro jednotlivé znaky morseovky vybrat písmena či dvojice černě zvýrazněné. Tímto způsobem pomalu, ale jistě dostáváme celou tajenku. Trasa nás přivede opět do mých oblíbených Hradeckých lesů, takže upotřebíme mapku, co jsme dostali na startu. Velká pochvala pro Kubu. Tato šifra se mi líbila možná ze všech nejvíc. hodnocení šifry: obtížnost 2 – lehčí; nápad 1 – parádní

Volíme jednoduchou cestu, takže se vracíme po hlavní a z ní odbočujeme na jinou hlavní – výpadovku na Vysoké Mýto, Litomyšl a další města, jednu z důležitých dopravních tepen Republiky. Není divu, že tudy i v neděli brzy po ránu sem tam nějaké to auto projede. Jel jsem tudy za svůj život už alespoň tak 25x, ale najednou po ní poprvé kousek kráčím po svých. Na cestu je už dobře vidět. Kus před lávkou, u které byla předloni šifra o Chucku Norrisovi uhýbáme vpravo do lesa a jdeme po červené ještě dost dlouho, než dorazíme na správnou křižovatku. Po vyzvednutí na zadání jen nevěřícně zírám. To si z nás orgové snad dělají dobrý den! Pod názvem šifry a čárou, která odděluje začátek zadání, není na celé A4 vůbec nic. Prohlížíme papír velice pečlivě z obou stran i z různých úhlů, ale žádný hodně světle šedý text tam není. Co s tím? Při svých nemnohých zkušenostech z jiných her, už jsem jednu takovou šifru zažil. Na Matrixu bylo autorským řešením potření papíru peroxidem vodíku. Ten ale tady nebyl zmíněn ve vybavení, takže na Sově něco podobného nehrozí. V hlavě mám prázdno. Na borovici u šifry je zelená značka s nápisem o jakési stezce vozíčkářů a na držadle této značky nalepené logo hry. Vojta přichází s nápadem, že šifru najdeme, pokud budeme pokračovat vyznačeným směrem. Nápad je to nadějný, a proto Vojta odchází na průzkum. Zbytek (včetně mě) si sedá na klády a přemýšlí, co s tím. Asi za 10 minut přichází hvězdná chvíle nováčků Denny a Kuby. Denny správně připomene, že sebou od startu nosíme pero značky tornado, které na osmičce nejdříve pracně zlomila a potom opět pracně sestavila. Na to se okamžitě chytí Kuba, že zpráva bude napsaná zmizíkem. Jak to Kuba dořekl, hned jsem si skoro jistý, že to bude ono. Denny vytahuje pero, přečmárává zadání a rozcestí U křivé lípy vykoukne na svět. Ještě že mám tak chytré spoluhráče! Na tohle bych přicházel asi hodně dlouho. Voláme Vojtovi, že máme hotovo a vyrážíme za ním. Šel pravda správným směrem, ale až na zmíněné rozcestí by bez záměrného sledování cizího týmu nejspíš nedošel. hodnocení šifry: obtížnost 3 – těžší; nápad 2 – velmi povedená

Při přesunu jdu jako obvykle poslední a užívám si ranní mlčící les. Nedá mi to a poprvé od startu vytahuju používám foťák, čímž zaostávám ještě více. V lese je ale po ránu ještě málo světla a podle toho mé fotky dopadly. No jo no. Nejsem žádný fotograf, co si budeme povídat. Dvanáctka je hodně daleko a už od začátku vypadá nedatelně. Nějaké šipky a osa. Nejspíše nějaká 3D písmena. No fuj! Spásný nápad na prohlížení šifrovacích pomůcek nás nenapadne a bez něj v tomto případě nemáme šanci. Nějaké chabé pokusy kolegů (já se světem šifer 3D nekamarádím) jsou, ale Kuba jeden z nich okomentuje, že vychází „govno“. Omlouvám se za neslušnost, ale situaci docela vystihl :-). Volám tedy o nápovědu a nastávají již zmíněné problémy se signálem. Stihnu akorát představit tým a potom už se neslyšíme. Nic naplat, musím jinam. Odcházím asi 300 metrů zpět a cestou potkávám snad 4 přicházející týmy, takže je na stanoviště najednou hodně plno. Nápověda správně asociovala psaní na klávesnici, ale pro nás bohužel ani tato asociace nebyla dostatečná. Denny z šipek vytvořila ve dvou případech jakési písmena, ale bylo to takové vachrlaté, Vojtovi zase vycházelo ptactvo apod. A když Vojta plácl ještě jinou blbost, bylo mi jasné, že se druhému volání o řešení nevyhneme. Pokud by šipky mezi písmeny byly velké tak, aby odpovídaly vzdálenostem a rozvržení na skutečné klávesnici, možná by mě to napadlo. Šifra se mi moc nelíbila (kupodivu, když jsme jí nedali), ale nemohu proti ní mít výrazné námitky. Kdo pozorně studoval šifrovací pomůcky nebo ho aspoň nakopla nápověda, ten mohl uspět. hodnocení šifry: obtížnost 5 – velmi těžká; nápad 3 – povedená

I tento přesun je hodně dlouhý – zpět až k hlavní silnici. Cestou se 2x vyznamenává Denny. Nejdříve ve chvíli, kde konečně odbočujeme doleva a kráčíme povědomými místy. Společně s Vojtou sledují mapu a dohadují se, co je před námi. Vojta tvrdí, že dojdeme k rybníku, Denny, že dole bude silnice. Ani jeden neustupuje. Jak se blížíme ke kopečku dolů jsem si stále jistější, jak to skončí. Ano, přesně pod tímto kopečkem je Hackerův pomník, kde jsme předloni za hluboké tmy mířili laserem na cíl a poté podle čichu poznávali vůni koření. (Krásné vzpomínky.) No a vedle pomníku je, vážení přátelé, rybník. To se vzápětí potvrzuje, takže pravdu měl Vojta. Denny tomu nechce věřit :-). Poté, co zahneme na cestu, podél které byla ukrytá koření, Denny hlásí, že z kopečky, kudy jsme před chvílí šli jede auto. Z tohoto auta se ovšem nakonec vyklubou slušivě bílo-modře pruhovaná trika týmu Lehká demence.:-)) Na tričkách jim nechybí ani nápis Božkov. Poblíž dalšího stanoviště nás tento tým dohání a tak vtipkujeme, že nás auto předjelo apod.:-) Takové momenty, kdy někdo něco roztomile splete činí život veselejším a také nám se hned těmi vtípky zlepšuje nálada, takže dopady jsou veskrze pozitivní. Konečně dorazíme k místu, kde je hlavní poblíž tunýlku. Cestou necestou se pro šifru vydává Vojta a vrací se až po delší době, takže jsme ještě asi nebyly úplně u cíle. Beru si jedno zadání do ruky a ještě než usedáme na klády, identifikuji v textu slabiky tá a ty ty a odhaluji morseovku. Přesně stejný princip měla jedna šifra na poslední Haluzi. Ale i tam jsem na to přišel docela rychle, abyste neupadli do podezření, že vyluštím pouze to, co už jsem někde viděl :-). Postup je to správný, takže se ani nestihneme na kládách v ranním sluníčku ohřát. Zvedáme se, přecházíme hlavní a míříme k Biřičce. hodnocení šifry: obtížnost 2 – lehčí; nápad 3 – povedená

Terén poblíž rybníka je zarostlý a při pokusu přeskočit potok tam zapadla Denny do bláta. Naštěstí se jí ale nic nestalo a umazal se jen trochu. Konečně Vojta odněkud přináší zadání. Sedáme si v lese pod borovice blízko břehu. Automaticky navrhuji postup, který se zdá až příliš jednoduchý. Vzít tolikáté písmeno slova, kolikrát je tam příslušný objekt zobrazen. Po aplikací ale vzniklá písmena žádný smysl nedávají. Hmm… Asi to zase tak jednoduché nebude a my začínáme mít problém. Navrhuji ještě zkusit anglická slovíčka. Zde si nejsem několika anglickými ekvivalenty, ale z těch zbylých to nevypadá, že z toho něco rozumného vyjde. Zásek na poslední a ke všemu tak jednoduché šifře? To je teda bída. Snažím se ještě po ránu myslet, ale žádný nový nápad nemám a zbytek týmu je na tom bohužel stejně. Mezitím jde kolem nějaký pán se psem a jak nás uvidí, jenom se zeptá: „Sova?“ Odsouhlasíme mu to a on pokračuje ve své cestě. Jsem docela překvapený. Vypadá, že se už vaše šifrovačka stala za ty roky celkem známou. Nechceme zde zatvrdnout, ale nápady nejsou. Do toho Denny shání někdo z práce, že tam mají nějaký problém se směnami, což nám na náladě také nepřidá. A tak nakonec dochází na Vojtův plán, že cíl bude buď v nejbližší mateřské školce nebo škole. Zvedáme se a vyrážíme to zkusit. Já s tím sice moc nesouhlasím, ale jdu také. Vycházíme na písečnou pláž, kde se nějací nadšenci dokonce koupou a míříme zpět do civilizace. Ve školce není nic, ale ve škole je skutečně cíl letošního ročníku. Tentokrát byl tedy tip správný a my přicházíme do cíle, ačkoliv jsme předchozí šifru v podstatě nevyluštili. Pokud je tento postup nepřípustný, tak nám poslední šifru laskavě započítejte jako nevyřešenou. Žádná velké přesuny pořadím by se tím ovšem nekonaly. Propadli bychom se tuším o 2 místa. hodnocení šifry: obtížnost 2 – lehčí; nápad 3 – povedená

V cíli nám org, který nás před nějakými 12 hodinami tak dlouho zaostřoval naši valnou hromadu na šestém stanovišti vysvětluje závěrečnou pantomimu. Pohrávám si s myšlenkou, že bych šel předvádět, ale rozhodnutý nejsem. Na otázku, kdo půjde, však dostávám odpověď, že já :-). No dobře no, co s vámi… Vylosuji si třináctku s morseovkou ve slabikách a začínám tušit problém. Předvádět morseovku mě napadá pouze pomocí blikání. No a jak s tím začnu, samozřejmě spoluhráče napadne blikátko. Předvádím tedy, jak jsme seděli na kládách, ale přestože se hodně snažím, pochopení nepřichází. Pak ještě zkusím zablikat, ale kromě blikátka kolegy nic dalšího nenapadá. Nakonec se vzdávám a prosím si k vylosování jinou šifru. Dostanu tu první. Náznak startovního výstřelu ještě tým nepochopí, ale když naznačím rozfázovaným start sprinterů z bloků, který tak často sleduji třeba v závodech Diamantové ligy, dojde už kolegům, že se jedná o startovní šifru a také si hbitě vzpomenou, že tam byla křížovka. Tím je úspěšně ukončena naše pouť letošním ročníkem. Necháme si ještě zběžně vysvětlit řešení všech šifer, občerstvíme se a brzy odcházíme ven ze školy. Po nějaké době sedění na zastávce trolejbusu tam pro nás laskavě dorazila autem Kubova maminka. hodnocení úkolu: obtížnost – různá; nápad 2 – velmi povedený

Sláva vítězům, čest a uznáním všem týmům, které nezvítězily, ale bojovaly, luštily a nezabalily to hned na prvních stanovištích. Velké díky orgům za krásnou hru s mnoha zážitky s těžkými, ale zajímavými, nápaditými a originálními šiframi, která byla výborně připravená a téměř bezchybná. Vojtovi, Denny i Kubovi děkuji za hru a doufám, že v této sestavě ještě někdy půjdeme luštit. No doufám. V minulosti jsem už několikrát doufal, ale ani v jednom případě se ty sestavy už nesešly. Takže spíše ani nedoufám, že v této velmi podařené sestavě budeme ještě někdy hrát. Zůstane u toho, že si to tajně přeju, abych nebyl zklamán, kdyby se tak nestalo a byl příjemně překvapen, kdyby se to povedlo.

Společně pak všichni pojďme odpočítávat dny do příští Hradecké sovy. Tedy samozřejmě pokud orgové prokáží laskavost a dobrou vůli a hru připraví, což zdaleka není jednoduché ani samozřejmé. Věřím však, že ani příští rok nezklamou…