Hradecká sova 2025

Hradecké sovy jsem se po ročnících 2012 (kdy šlo ještě o noční šifrovačku), 2023 a 2024 zúčastnil počtvrté. Letos se to neobešlo bez komplikací ohledně sestavování týmu. Náš tým Krtkův fanklub vznikl v roce 2023 právě před Hradeckou sovou, kdy jsem dal dohromady pár šifromilných členů skautského oddílu a zatím se nám podařilo vždy vyrazit aspoň ve čtyřech. Letos bylo překvapivě málo lidí, kteří by měli čas a zájem. Zůstali jsme tedy s manželkou jen dva. Týden před akcí jsme sehnali třetího člena, který dva dny předem opět odpadl. A jelikož byla žena nemocná a nestihla se zotavit včas, zůstal jsem sám. Když jsem chtěl tým odhlásit, všiml jsem si, že mohu na Hradecké sově startovat i jako jednotlivec a rozhodl se této možnosti využít. Při zběžném prozkoumání pravidel jsem zjistil, že není problém, aby manželka luštila z domova a dohodli jsme se, že jí budu šifry fotit a zasílat.

Na start Sovy jsem vyrazil hlavně metrem, odkud to bylo už jen několik málo stanic vlakem. Ani jeden z dopravních prostředků neuvízl v závěji. Na startu jsem se dozvěděl, že orgové nejspíše věděli o tom, že mi onemocněla spoluhráčka, a speciálně kvůli tomu zařídili, že se šifry nově zobrazovaly přímo v systému. Odpadla mi tak starost s focením a mohli jsme plně přejít na systém „manželka luští, já běhám“. Je to skvělá funkce a díky ní pravděpodobně příští rok nalákáme do týmu i lidi, kteří nechtějí kvůli šifrovačkám opustit obydlí.

Po otevření první obálky nám bylo hned jasné, že vůbec nevíme. Poté, co jsme spočítali, že je zde 212 šipek a 256 políček (nebo 215 vnitřních průsečíků), zkoušeli jsme šipky vyplňovat do tabulky. Po neúspěchu nás napadlo, že když sečteme správně 2 a 2 vektory, máme semafor – další vybarvené okénko do poslední šifry, byť byl použit zbytečně. To už se ale blížil čas první nápovědy, kterou jsem šel hned nafotit a odeslat. V tu chvíli mi došlo, že půjde o kvadrant, kvadrant kvadrantu atd. Princip jsem zatelefonoval domů a začal luštit. Když mi začal vycházet mlhavý obraz slova lilie, dostal jsem zprávu, že to bude asi ono, protože jí vyšlo písmeno O. Nevýhodou distančního řešitele je holt to, že není možné, aby jeden luštil odpředu a druhý odzadu.

Při běhu na druhé stanoviště jsem vyřizoval telefonát ohledně toho, jestli to tedy mám vyřešené nebo ne, nicméně stále jsem mohl běžet. Výhodou distančního řešitele je to, že vás nezpomaluje, pokud nechce běhat. Po vyzvednutí šifry jsme po krátkém telefonátu konstatovali, že nevíme a že jdeme na obrázky koukat dál, ale už po 15 sekundách jsme hovor obnovili. Manželka googlila rádia a televize, a já luštil Brailla. Když jsme měli vyluštěno str-, vyrazil jsem na všechna „str-“ stanoviště naráz a doufal, že se přesné řešení dozvím po cestě, což se podařilo. Další výhoda distančního řešitele.

Průběžné pořadí nás neuspokojovalo, ale věřili jsme, že se ještě posuneme na lepší místo. Třetí šifru jsem dlouho nemohl najít. I tak jsem ale dostal zprávu, jak je možné, že jsem dvacetiminutovou trasu prošel za dvanáct minut. Jelikož začalo pršet, přesunul jsem se pod velký dub a koukal na hvězdy. Postupně přicházely nápady na obrysy států a města, ale žádný nápad, co s těmi státy. Vyrušil mne až telefonát, jestli tedy vyzvedávám další šifru, když už mám zaslané řešení. Notifikaci jsem samozřejmě přehlédl – nevýhoda distančního řešitele. Mohl jsem být už 5 minut na cestě.

Další šifrou jsem si spravil chuť. Po otevření šifrovací aplikace mi kalendář ukázal 256. den v roce, takže Sova byla rozluštěná. Ověřil jsem ještě binární datum u prvního neidentifikovatelného obrázku a ukázalo se, že by mohlo jít o 3 krále. A opravdu, obrázek se mi tak začal jevit. Zbylé byty jsem neuměl rychle převést z hlavy, tak jsem s vrškem již nepokračoval. Začal jsem luštit spodní řádek odzadu, protože můj kalendář byl stále nastaven na Sově. Zhruba od poloviny vypsaných dat jsem již zbytek dotipnul. Když jsem měl vyluštěno, dostal jsem zprávu, že doma žena už vypsala svátky. Poté, co jsem jí zaslal řešení, začala dny a měsíce poslušně násobit.

To už jsem ale vyzvedával další šifru. Princip byl okamžitě jasný. Rozkreslil jsem tedy semaforovou růžici, doplnil barvy příslušných směrů dle rámečku a nafotil ženě. Obratem mi dorazila otázka, co že to plánuji dělat se dvěma modrýma rukama a jestli bych neměl spíše svoji pozornost obrátit k polskému klíči, ale ať si to vyřeším sám, protože si umím narozdíl od ní představovat součty barev. Tajenku jsem tedy rozlouskl, ale verbum související s Oravou mne ne a ne napadnout. Proto mi dorazila další zpráva, ať nevymýšlím pitomosti a najdu na mapě orlici. To se podařilo, tak jsem vyrazil.

Při pohledu na další šifru jsem se mírně zděsil a začal na mapách hledat půdorysy obchoďáků. Mezitím žena vyluštila P a nějakou šerednost. Postup jsem od ní převzal a vyšlo mi P a A. Další zpráva z domova konstatovala, že v sekvenci P-šerednost-LICE by šerednost opravdu mohla být A. No, zas tak strašné to nakonec nebylo.

Po chvilce hledání jsem našel další šifru, opět s naprosto jasným principem a začal převádět noty na binárku. Chvilku mi hlavou problesklo, že bych mohl sečíst hodnoty prstů, ale kdo by v šifře využíval jen první půlku abecedy, že? Když nevyšel ani slibný princip podle šifry č. 7 z roku 2012, kdy jsem řešil nikoli prsty, které mačkají klávesy, ale prsty, které zůstanou viditelné, napadlo mne, že houslový i basový klíč dohromady kompletní abecedu pokryjí. Zatelefonoval jsem tedy princip domů a poprosil ženu, ať luští odzadu. Po odeslání „Prastarý divoký předek“ jsem dostal odpověď „-otu“. Doluštil jsem tedy zbylá dva slova a žena dvě písmenka. Cestou na další stanoviště jsem si vyslechl údiv nad tím, že basový klíč není jen celooktávový posun.

U nádob jsem vyluštil pár slov. V mezičase mi manželka, která pozná víno na neuvěřitelné vzdálenosti, poslala zprávu „ZaVÍNOvačka“. Princip byl tedy odhalen a dolušťovali jsme jen slova, která obsahovala jeden ze tří nápojů. Vypsal jsem si tedy trojice UCHO, UTR a HNE a začal vytahovat řešitel přesmyček. Při zadávání jsem dospěl k závěru, že se mi asi písmena již seřadila sama, a že mohu na další stanoviště.

Na dalším stanovišti jsme setrvali opravdu dlouho. Pomalu ale přicházely myšlenky na vystřihnutí tunýlku, prostřihnutí okének a použití správného principu využití paprsků pro zisk písmen. Náčrtky svého snažení jsem odeslal s tím, že nic nevidím a jdu luštit dále. Dalších asi 40 minut jsem kreslil tečky na podlahu tunelu a pokoušel se o binárku. Když už začala žena navrhovat nápovědu, rozhodl jsem se, že provedu poslední zoufalý pokus. Odhadl jsem pozici cíle na číslo 120 a délku zprávy na 7 písmen a z mapy domů zaslal všechny sedmipísmenné názvy trojciferných stanovišť. Obzvláště se mi líbilo slovo ledovec, protože se mi líbila myšlenka stejného druhého a šestého písmene, a ještě šipkami hodně podobného písmeni E. Mezitím žena poslala nazpět moji fotku s tím, že to slovo ledovec tam celkem bije do očí. Fajn, zbytečné zdržení o 40 minut, ale zatím stále bez nápovědy, která by nám tady asi stejně nepomohla.

U poslední šifry jsem odolal pokušení za chůze vybarvit jízdu metrem a použití morseovky a semaforu, byť chybném. Po asi deseti políčkách už bylo cílové slovo jasné a mohl jsem v klidu pokračovat do cíle.

Celkově se nám letošní šifry celkem líbily. Poprvé jsme také zvládli Sovu dojít bez nápovědy. Mně se líbila mřížka a barvy, ženě nejvíce žrout času. Slabší byl za nás prstoklad, který podle nás úplně nenaplnil potenciál kódování do hudby. (Podobný nápad se objevil letos na Komárovi a také jsme byli mírně zklamáni z prostého sčítání tónů.) Druhá slabší šifra byly nádoby, kde jsme tolik nevyužili levou část.